ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ

dějiny, charakteristika, cíle, současnost

OSN

Název „Spojené národy“ navrhl americký prezident Franklin D. Roosevelt a poprvé jej bylo užito za druhé světové války v „Deklaraci Spojených národů“ z 1. ledna 1942, kdy se zástupci 26 států jménem svých vlád zavázali k pokračování v boji proti mocnostem Osy. Státy nejprve založily mezinárodní organizace určené ke spolupráci v konkrétních otázkách. Mezinárodní telekomunikační unie byla založena v roce 1865 pod tehdejším názvem Mezinárodní telegrafická unie a Všeobecná poštovní unie vznikla roku 1874. Obě jsou dnes specializovanými organizacemi systému OSN.

V roce 1899 se v Haagu konala První mezinárodní mírová konference, jejímž cílem bylo vypracovat nástroje k mírovému řešení krizí, prevenci válek a kodifikaci pravidel boje. Konference schválila Úmluvu o mírovém řešení mezinárodních konfliktů a ustavila Stálý arbitrážní soud, který zahájil činnost v roce 1902. Předchůdkyní OSN byla Společnost národů, organizace navržená za podobných podmínek v průběhu První světové války a ustavená v roce 1919 v rámci Versailleské smlouvy „na podporu mezinárodní spolupráce a dosažení míru a bezpečnosti“. Mezinárodní organizace práce vznikla rovněž v rámci Versailleské smlouvy jako přidružená organizace Společnosti národů. K ukončení činnosti Společnosti národů došlo poté, co se jí nepodařilo zabránit vypuknutí druhé světové války. V roce 1945 se zástupci 50 zemí sešli v San Francisku na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání, aby vypracovali Chartu OSN. Delegáti tehdy rokovali o návrzích vypracovaných zástupci Číny, Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie během srpna až září 1944 v Dumbarton Oaks. 26. června 1945 Chartu podepsalo 50 zemí. Polsko sice nebylo na konferenci zastoupeno a svůj podpis připojilo později, je však počítáno mezi původních 51 členských států OSN. OSN oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy byla Charta ratifikována Čínou, Francií, Sovětským svazem, USA, Velkou Británií a většinou ostatních signatářských zemí OSN. Každoročně je proto 24. říjen oslavován jako Den Spojených národů.

 

Charta OSN

Charta Spojených národů je ustavující dokument světové organizace, který stanovuje práva a povinnosti členských států a ustavuje orgány a postupy fungování OSN. Jako mezinárodní smlouva kodifikuje Charta základní principy mezinárodních vztahů – od suverenity a rovnosti mezi státy až po zákaz užití síly při řešení mezinárodních sporů.

Předmluva Charty Předmluva Charty OSN, tzv. preambule, vyjadřuje ideály a společné cíle všech států, jejichž vlády se spojily, aby vytvořily Organizaci spojených národů: „MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI uchránit budoucí pokolení od metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, odhodláni prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých, odhodláni vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva, a odhodláni podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě, a k tomuto cíli pěstovat snášenlivost a navzájem žít v míru jako dobří sousedé, sjednotit své síly k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, přijmout zásady a zavést metody zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak než ve společném zájmu, a používat mezinárodního ústrojí k podpoře hospodářského a sociálního povznesení všech národů,

ROZHODLI JSME SE SDRUŽIT SVÉ ÚSILÍ, ABYCHOM TĚCHTO CÍLŮ DOSÁHLI. Proto se naše vlády prostřednictvím svých zástupců, kteří se shromáždili v městě San Francisco a předložili své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodly na této Chartě Spojených národů a zřizují tímto mezinárodní organizaci zvanou Spojené národy.“

Dodatky k Chartě OSN

Chartu Organizace spojených národů lze pozměnit na základě souhlasu dvou třetin členů Valného shromáždění a následnou ratifikací změn dvěma třetinami počtu členských států OSN, včetně pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Doposud byly pozměněny čtyři články Charty, jeden z nich dvakrát:

_ v roce 1965 byl zvýšen počet členů Rady bezpečnosti z 11 na 15 (článek 23) a počet hlasů nutných k přijetí rozhodnutí byl zvýšen ze sedmi na devět, včetně hlasů pěti stálých členů při rozhodování o všech podstatných otázkách (článek 27);

_ v roce 1965 byl zvýšen počet členů Ekonomické a sociální rady z 18 na 27 a v roce 1973 byl znovu zvýšen na 54 (článek 61);

_ v roce 1968 byl počet hlasů nutných v Radě bezpečnosti ke svolání Všeobecné konference o revizi Charty zvýšen ze sedmi na devět (článek 109).

 

Cíle a zásady

Cíle Spojených národů, definované v Chartě, jsou následující:

_ udržovat mezinárodní mír a bezpečnost;

_ rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na respektování zásad rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů;

_ spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podpoře základních lidských práv a svobod;

_ být centrem pro koordinaci kroků, které národy podnikají v zájmu dosažení těchto společných cílů.

Činnost Organizace spojených národů vychází z následujících zásad:

_ všechny členské státy jsou suverénní a rovnoprávné;

_ zavazují se plnit své povinnosti vyplývající z Charty;

_ zavazují se řešit mezinárodní spory mírovými prostředky, bez ohrožování mezinárodního míru, bezpečnosti a spravedlnosti;

_ vystříhají se vyhrožování silou a používání síly proti jiným členským státům;

_ zavazují se poskytnout OSN veškerou pomoc při jakékoli akci, ke které Organizace na základě Charty přistoupí, a zároveň nebudou podporovat státy, vůči kterým Organizace přijala preventivní či donucovací opatření;

_ žádné ustanovení Charty neopravňuje Spojené národy k tomu, aby se vměšovaly do otázek, které jsou výlučně vnitřní záležitostí jakéhokoli státu.

 

Členství

Členství v Organizaci spojených národů je přístupné všem mírumilovným státům ochotným přijmout povinnosti vyplývající z Charty, které jsou odhodlány a schopny tyto povinnosti plnit. Nové členské státy přijímá Valné shromáždění na základě doporučení Rady bezpečnosti. Charta stanovuje podmínky pro pozastavení členství a vyloučení států z důvodů porušení zásad Charty. Dosud však takové opatření nebylo přijato.

Oficiální jazyky

Charta OSN stanovuje následující oficiální jazyky Organizace spojených národů: angličtina, čínština, francouzština, ruština a španělština. Arabština byla doplněna jako oficiální jazyk Valného shromáždění, Rady bezpečnosti a Ekonomické a sociální rady.

 

ORGANIZAČNÍ STRUKTURA

Charta ustavuje těchto šest základních orgánů OSN: Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Ekonomická a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr a Sekretariát OSN. Celé společenství OSN je však daleko širší, zahrnuje 15 agentur a velké množství programů a nejrůznějších orgánů.

 

Valné shromáždění

Valné shromáždění je hlavním jednacím orgánem OSN. Sestává ze zástupců všech členských států, z nichž každý má jeden hlas. K přijetí rozhodnutí o důležitých otázkách, jako např. o otázkách míru a bezpečnosti, přijetí nových členů, rozpočtu atd., je nutná dvoutřetinová většina hlasů. Při rozhodování o ostatních otázkách rozhoduje prostá většina.

Funkce a pravomoci

Charta zakotvuje následující funkce a pravomoci Valného shromáždění:

_ zvažovat a činit doporučení v záležitostech týkajících se principů spolupráce při udržování světového míru a bezpečnosti, včetně otázek odzbrojení a regulace zbrojení;

_ jednat o otázkách týkajících se mezinárodního míru a bezpečnosti s výjimkou případů, kdy je spor či situace projednávána Radou bezpečnosti, a vyslovovat v těchto otázkách doporučení;

_ projednávat a s toutéž výjimkou činit doporučení v jakýchkoli otázkách, které spadají do rámce Charty nebo mají vliv na pravomoci a funkce kteréhokoli jiného orgánu OSN;

_ iniciovat vypracovávání studií a zpráv v oblasti mezinárodní politické spolupráce, rozvoje a kodifikace mezinárodního práva, dodržování lidských práv a základních svobod a mezinárodní spolupráce v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, vzdělávací a zdravotní a činit příslušná doporučení;

_ prosazovat mírové řešení jakékoli situace, která by mohla narušit přátelské vztahy mezi národy, bez ohledu na důvody jejího vzniku;

_ zabývat se zprávami Rady bezpečnosti a dalších orgánů OSN;

_ určovat a schvalovat rozpočet OSN a určovat výši příspěvků jednotlivých členů;

_ volit nestálé členy Rady bezpečnosti, členy Ekonomické a sociální rady a volených členů Poručenské rady; společně s Radou bezpečnosti se podílet na volbě soudců Mezinárodního soudního dvora a na základě doporučení Rady bezpečnosti jmenovat generálního tajemníka OSN.

_ jednat o otázkách týkajících se mezinárodního míru a bezpečnosti s výjimkou případů, kdy je spor či situace projednávána Radou bezpečnosti, a vyslovovat v těchto otázkách doporučení;

_ projednávat a s toutéž výjimkou činit doporučení v jakýchkoli otázkách, které spadají do rámce Charty nebo mají vliv na pravomoci a funkce kteréhokoli jiného orgánu OSN;

_ iniciovat vypracovávání studií a zpráv v oblasti mezinárodní politické spolupráce, rozvoje a kodifikace mezinárodního práva, dodržování lidských práv a základních svobod a mezinárodní spolupráce v oblasti ekonomické, sociální, kulturní, vzdělávací a zdravotní a činit příslušná doporučení;

_ prosazovat mírové řešení jakékoli situace, která by mohla narušit přátelské vztahy mezi národy, bez ohledu na důvody jejího vzniku;

_ zabývat se zprávami Rady bezpečnosti a dalších orgánů OSN;

_ určovat a schvalovat rozpočet OSN a určovat výši příspěvků jednotlivých členů;

_ volit nestálé členy Rady bezpečnosti, členy Ekonomické a sociální rady a volených členů Poručenské rady; společně s Radou bezpečnosti se podílet na volbě soudců Mezinárodního soudního dvora a na základě doporučení Rady bezpečnosti jmenovat generálního tajemníka OSN.

Zasedání

Řádné zasedání Valného shromáždění začíná každoročně obvykle v září (v září 2002 se sejde již 57. řádné zasedání Valného shromáždění). Na začátku každého řádného zasedání volí VS nového předsedu, 21 místopředsedů a předsedy šesti hlavních výborů. Z důvodu rovnoměrného geografického zastoupení rotuje předsednictví každoročně mezi pěti skupinami států: afrických, asijských, východoevropských, latinskoamerických/karibských a ostatních států. Valné shromáždění může navíc svolat své mimořádné zasedání, a to na žádost Rady bezpečnosti, většiny členských států OSN nebo jednoho člena za předpokladu, že s tím většina ostatních členů souhlasí. Mimořádné zasedání může být svoláno do 24 hodin od vznesení požadavku Radou bezpečnosti na základě požadavku kterýchkoli devíti členů Rady nebo z podnětu většiny členských států OSN nebo na základě žádosti jediného člena, pokud s tím většina členů souhlasí. Na začátku každého řádného zasedání se koná Všeobecná rozprava, jíž se zpravidla zúčastňují nejvyšší představitelé států a vlád a vyjadřují své názory na široké spektrum mezinárodních otázek. Většina z nich je poté projednávána v šesti hlavních výborech VS:

 

_ První výbor (Výbor pro odzbrojení a mezinárodní bezpečnost)

_ Druhý výbor (Hospodářský a finanční výbor)

_ Třetí výbor (Sociální, humanitární a kulturní výbor)

_ Čtvrtý výbor (Zvláštní výbor pro politické otázky a otázky dekolonizace)

_ Pátý výbor (Administrativní a rozpočtový výbor)

_ Šestý výbor (Právní výbor)

 

Některé otázky jsou projednávány pouze na plenárních zasedáních, nikoli v hlavních výborech. O všech záležitostech se hlasuje jako o rezolucích na plenárních schůzích, obvykle na konci řádného zasedání, kdy už je výbory projednaly a předložily návrhy rezolucí plénu Valného shromáždění. O výsledku hlasování ve výborech rozhoduje prostá většina. Rezoluce mohou být přijímány aklamací, bez námitek nebo hlasování, nebo může být hlasování zaznamenáno či provedeno výzvou k jednotlivým zástupcům. Usnesení Valného shromáždění sice nejsou pro vlády právně závazná, ale vyjadřují převládající světový názor na mnohé mezinárodních otázky a jsou zaštítěna morální autoritou světového společenství. Celoroční činnost OSN vychází především z rozhodnutí Valného shromáždění, tedy z vůle většiny členských států vyjádřené přijatými rezolucemi. Tuto činnost vykonávají:

_ výbory a jiné orgány ustavené Valným shromážděním, které jsou pověřeny studovat a podávat zprávy o specifických otázkách, jako jsou odzbrojení, udržování míru, rozvoj a lidská práva;

_ mezinárodní konference, které svolává Valné shromáždění a

_ Sekretariát Organizace spojených národů, tj. generální tajemník a jeho aparát mezinárodních úředníků.

 

Rada bezpečnosti

Charta OSN přisuzuje Radě bezpečnosti hlavní zodpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Rada má 15 členů, z toho je pět stálých: Čína, Francie, Rusko, USA a Velká Británie, a 10 nestálých, které Valné shromáždění volí na dvouleté období. Každý člen Rady má jeden hlas. Ke schválení rozhodnutí o procedurálních otázkách je zapotřebí alespoň devíti hlasů z patnácti. Pro rozhodnutí o zásadních otázkách je zapotřebí devíti hlasů včetně souhlasu všech pěti stálých členů. Jedná se o takzvané pravidlo „jednomyslnosti mocností“, často označované jako „právo veta“. Pokud jeden ze stálých členů nesouhlasí s rozhodnutím, může hlasovat proti, a tím návrh vetovat. Všech pět stálých členů již právo veta v minulosti při různých příležitostech uplatnilo. Pokud stálý člen nesouhlasí s rozhodnutím, ale zároveň jeho přijetí nechce znemožnit uplatněním práva veta, může se zdržet hlasování. Podle Charty OSN souhlasí všechny členské státy s tím, že budou rozhodnutí Rady bezpečnosti respektovat a naplňovat. Zatímco ostatní orgány OSN udělují doporučení vládám, Rada bezpečnosti má jediná pravomoc přijímat rozhodnutí, která jsou na základě Charty OSN pro členské státy závazná.

Funkce a pravomoci

Charta vymezuje tyto funkce a pravomoci Rady bezpečnosti:

_ udržovat mezinárodní mír a bezpečnost v souladu se zásadami a cíli Organizace spojených národů;

_ zabývat se konflikty a situacemi, jež by mohly vést k mezinárodnímu napětí;

_ doporučovat způsoby řešení těchto sporů či podmínky pro uzavření dohody;

_ formulovat plány na vytvoření systému omezení zbrojení;

_ určovat, zda dochází k ohrožení míru či aktu agrese, a doporučovat opatření, jež by měla být učiněna;

_ vyzývat členské státy k uplatňování ekonomických sankcí a dalších nenásilných opatření k zabránění či zastavení agrese;

_ vojensky zakročovat proti agresorovi;

_ doporučovat přijetí nových členů Spojených národů;

_ vykonávat poručenské funkce OSN ve „strategických oblastech“;

_ doporučovat Valnému shromáždění kandidáty na post generálního tajemníka a společně s Valným shromážděním volit soudce Mezinárodního soudního dvora. Rada bezpečnosti je koncipována tak, aby mohla fungovat nepřetržitě, zástupci každého z jejích členů musí být stále přítomni v sídle OSN. Rada se může scházet i mimo své stálé sídlo: v roce 1972 například zasedala v etiopské Addis Abebě, následující rok v panamském hlavním městě Panamá a roku 1990 se sešla v Ženevě ve Švýcarsku. Když je Radě bezpečnosti předložen případ, ve kterém se jedná o ohrožení míru, jako první krok obvykle Rada doporučí oběma stranám, aby se pokusily o dosažení dohody mírovou cestou. V některých případech samotná Rada situaci prošetří a zajistí zprostředkování dohody. Může jmenovat zvláštní zmocněnce nebo požádat generálního tajemníka, aby je jmenoval sám nebo použil svých zprostředkovatelských možností (good offices). Rada může rovněž navrhovat zásady mírového uspořádání. V případě, že spor vyústí v ozbrojený konflikt, se Rada bezpečnosti především snaží o jeho co možná nejrychlejší ukončení. Již mnohokrát Rada bezpečnosti vydala pravidla příměří, která zabránila další eskalaci násilí. Rada rovněž vysílá mírové pozorovatele a mírové jednotky OSN, jejichž cílem je pomoci snížit napětí v problematických oblastech, oddělit od sebe nepřátelské strany a vytvořit pokojnou atmosféru, v níž je možno usilovat o mírové urovnání. V souladu s kapitolou VII Charty OSN může Rada rozhodovat o donucovacích krocích, ekonomických sankcích (jako je například obchodní embargo) nebo kolektivních vojenských akcích. Rada ustavila dva mezinárodní trestní tribunály pro stíhání zločinů proti lidskosti spáchaných na území bývalé Jugoslávie a ve Rwandě. Oba tribunály jsou přidruženými orgány Rady bezpečnosti. Po válce v Perském zálivu Rada ustavila Zvláštní komisi Spojených národů (UNSCOM) s cílem ověřit eliminaci zbraní hromadného ničení v Iráku. Její mandát převzala Monitorovací, verifikační a inspekční komise OSN (UNMOVIC), kterou Rada ustavila v roce 2000. Pracovní skupina Valného shromáždění se od roku 1993 zabývá reformou Rady bezpečnosti, jež zahrnuje také zavedení rovnoprávnějšího zastoupení a zvýšení počtu členů.

 

Ekonomická a sociální rada

Ekonomická a sociální rada (ECOSOC) byla ustavena podle Charty OSN jako hlavní orgán pro koordinaci hospodářské a sociální činnosti OSN a jejích specializovaných   přidružených organizací systému Organizace spojených národů. ECOSOC má 54 členů jmenovaných na tříleté funkční období. Rozhodnutí jsou přijímána prostou většinou a každý člen disponuje jedním hlasem.

Funkce a pravomoci

_ sloužit jako ústřední diskusní fórum k projednávání mezinárodních ekonomických a sociálních otázek a formulaci politických doporučení členským státům a celému systému OSN;

_ vypracovávat a iniciovat studie a zprávy a předkládat doporučení týkající se mezinárodních

ekonomických, sociálních, kulturních, vzdělávacích, zdravotních a dalších otázek;

_ podporovat respektování a dodržování lidských práv a základních svobod;

_ svolávat mezinárodní konference a připravovat návrhy úmluv určených k projednávání ve Valném shromáždění;

_ koordinovat činnost specializovaných přidružených organizací OSN prostřednictvím konzultací a poradenské činnosti a prostřednictvím doporučení Valnému shromáždění a členským státům. Pomocí diskusí o mezinárodních ekonomických a sociálních otázkách a poskytováním  strategických doporučení hraje ECOSOC klíčovou roli při posilování mezinárodní spolupráce a rozvoje a při stanovování prioritních oblastí činnosti.

Zasedání

Rada se bežně schází na krátkých zasedáních, která probíhají během celého roku. Na nich se řeší organizační otázky. Jednou do roka se koná hlavní zasedání v délce čtyř týdnů, střídavě v New Yorku a Ženevě. Součástí tohoto zasedání je tzv. high-level segment, setkání na vysoké úrovni za účasti ministrů a dalších vysokých státních představitelů, na němž se projednávají stěžejní hospodářské, sociální a humanitární otázky. Celoroční činnost ECOSOC probíhá v jejích přidružených orgánech. Pomocné apřidružené orgány K pomocným orgánům Ekonomické a sociální rady patří:

_ Devět výkonných komisí, které jsou jednacími orgány pověřenými projednáváním otázek a dělováním doporučení v rámci svého pole působnosti a odbornosti. Jsou to: Statistická komise, Komise pro populaci a rozvoj, Komise pro sociální rozvoj, Komise pro lidská práva, Komise pro postavení žen, Komise pro narkotika, Komise pro prevenci kriminality a trestní spravedlnost, Komise pro vědu techniku pro rozvoj, Komise pro trvale udržitelný rozvoj.

_ Pět regionálních komisí: Ekonomická komise pro Afriku (sídlo Addis Abeba, Etiopie), Ekonomická a sociální komise pro Asii a Tichomoří (Bangkok, Thajsko), Ekonomická komise pro Evropu (Ženeva, Švýcarsko), Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a karibskou oblast (Santiago, Chile), Ekonomická a sociální komise pro západní Asii (Bejrút, Libanon). Hlavním úkolem těchto regionálních komisí je iniciovat opatření na podporu ekonomického rozvoje jednotlivých regionů a na posílení ekonomických vztahů mezi zeměmi v daném regionu i vztahů s ostatními zeměmi světa.

_ Pět stálých výborů a expertních orgánů: Výbor pro program a koordinaci, Výbor pro lidská sídla, Výbor pro nevládní organizace, Výbor pro styk s mezivládními agenturami a Výbor pro energii a přírodní zdroje.

_ Řada expertních orgánů pro oblasti jako plánování rozvoje, přírodní zdroje a ekonomická, sociální a kulturní práva. Rada rovněž spolupracuje s nejrůznějšími programy OSN a do určité míry se podílí na jejich koordinaci (patří mezi ně například UNDP, UNEP, UNICEF a UNFPA). Totéž platí pro vztah Rady ke specializovaným agenturám (jako je například FAO, WHO, ILO a UNESCO). Všechny výše jmenované organizace podléhají Radě a poskytují doporučení pro její zasedání.

Vztahy s nevládními organizacemi

Ekonomická a sociální rada spolupracuje na základě ustanovení Charty s nevládními organizacemi. Více než 1 600 nevládních organizací má nyní tzv. konzultativní status při Ekonomické a sociální radě. Rada považuje za důležité dát těmto organizacím příležitost vyjádřit stanoviska, protože disponují praktickou zkušeností a technickou odborností, která je pro její práci velmi cenná.

Rada rozlišuje tři kategorie nevládních organizací: do první kategorie patří organizace, které se podílí na většině činností ECOSOC; organizace ve druhé kategorii mají zvláštní pověření ve specifických oblastech; organizace, které mohou být příležitostně zapojeny do práce Rady, tvoří třetí seznam organizací využitelných pro jednorázové konzultace.

Nevládní organizace s poradenským statutem mohou na veřejná zasedání Rady a jejích pomocných orgánů vysílat pozorovatele a předkládat písemná vyjádření, která jsou relevantní pro její práci. Tyto organizace mohou také využít možnosti konzultací se Sekretariátem OSN.

Vztahy mezi OSN a nevládními organizacemi zaznamenaly v průběhu let výrazný rozvoj. OSN k nevládním organizacím stále více přistupuje jako k partnerům, s kterými konzultuje otázky postupů a programů a jejichž prostřednictvím získává důležitou návaznost na občanskou společnost. Vzrůstající počet nevládních organizací z celého světa každodenně spolupracuje s organizacemi systému OSN, a přispívá tak k dosažení cílů vytyčených Chartou OSN.

 

Poručenská rada

Funkcí Poručenské rady, ustavené Chartou OSN roce 1945, je dohled nad správou jedenácti území zařazených do poručenské soustavy a spravovaných sedmi členskými státy a zajištění přijetí adekvátních kroků k přípravě těchto území na samosprávu nebo samostatnost. Charta pověřila Poručenskou radu, aby zkoumala a diskutovala zprávy správcovských států o politickém, hospodářském, sociálním a vzdělávacím pokroku obyvatel daného území, aby se zabývala podněty obyvatel těchto území a aby na územích prováděla speciální ověřovací mise.

Do roku 1994 dosáhla všechna svěřenecká území OSN samosprávy či nezávislosti, a to jako nezávislé státy či spojením s okolními nezávislými státy. Posledním bylo Svěřenecké území Tichomořských ostrovů (Palau), které se staly 185. členským státem OSN. Poté, co Poručenská rada sestávající ze stálých členů Rady bezpečnosti – Číny, Francie, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států – splnila cíl, pro který byla ustavena, upravila svá procedurální pravidla a bude se nadále scházet jen v případech, kdy to bude situace vyžadovat.

 

Mezinárodní soudní dvůr

Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v nizozemském Haagu je základním soudním orgánem OSN. Řeší spory mezi členskými státy a předává OSN a jejím specializovaným organizacím odborné posudky. Jeho statut je nedílnou součástí Charty OSN.

Soudní dvůr je přístupný všem signatářům jeho statutu, mezi které patří všechny členské státy Organizace spojených národů plus Švýcarsko. Pouze státy se mohou účastnit soudních procesů a předkládat soudu žaloby. Soudní dvůr není přístupný jednotlivcům ani mezinárodním organizacím.

Valné shromáždění i Rada bezpečnosti mohou požádat Soudní dvůr o posudek k jakékoliv právní otázce. Další orgány OSN a specializované organizace OSN mohou požádat o posudek k právním otázkám spadajícím do rámce jejich činnosti, jsou-li k tomu zmocněny Valným shromážděním.

Soudní pravomoci

Do pravomoci Mezinárodního soudního dvora spadají všechny spory a otázky předložené členskými státy a všechny záležitosti, které mu vyhrazuje Charta OSN. Státy se mohou předem zavázat, že se podřídí pravomoci Soudního dvora buď podpisem smlouvy či úmluvy, jež takový závazek výslovně stanoví, nebo tím, že učiní samostatné prohlášení.

Tato prohlášení o přijetí pravomocí Soudu často stanoví výjimky, na které se povinná pravomoc nevztahuje. V souladu se Statutem řeší Mezinárodní soudní dvůr spory prostřednictvím uplatňování:

_ mezinárodních úmluv stanovujících pravidla výslovně uznávaná státy, jichž se spor týká;

_ mezinárodních zvyklostí představujících obecně uznávané postupy přijímané jako zákon;

_ obecných zákonných principů uznávaných národy;

_ soudních rozhodnutí a stanovisek nejkvalifikovanějších právních znalců jednotlivých zemí.

Členství

Soud tvoří 15 soudců volených Valným shromážděním a Radou bezpečnosti v odděleném hlasování. Soudci jsou vybíráni na základě své kvalifikace. Snahou je, aby byly zastoupeny všechny hlavní právní systémy světa, přičemž žádní dva soudci nemohou být příslušníky téhož státu. Jsou voleni na devět let s možností znovuzvolení. V průběhu funkčního období se nemohou zabývat žádnou jinou činností.

Soud se obvykle schází na plenárních zasedáních, může však také vytvořit menší jednotky, komory, pokud o to strany požádají. Rozsudky vynesené komorami jsou rovnocenné s rozsudky Soudního dvora jako celku. Mezinárodní soudní dvůr rovněž disponuje Komorou pro otázky životního prostředí a každoročně ustavuje komoru pro zkrácené soudní řízení.

Sekretariát OSN

Sekretariát OSN je mezinárodní tým úředníků pracujících v různých zemích světa, který vykonává nejrůznější každodenní úkoly organizace. Poskytuje podporu ostatním orgánům Spojených národů a spravuje jimi ustavené programy a činnosti. Hlavou Sekretariátu je generální tajemník, který je jmenován Valným shromážděním na základě doporučení Rady bezpečnosti na pětileté obnovitelné funkční období.

Povinnosti vykonávané Sekretariátem jsou stejně rozmanité jako otázky, jimiž se zabývá Organizace spojených národů. Zahrnují vše od řízení a správy mírových operací až ke zprostředkovatelské činnosti v mezinárodních sporech, výzkum ekonomických a společenských trendů nebo vypracovávání zpráv o lidských právech a trvale udržitelném rozvoji. Pracovníci Sekretariátu také informují světová média o práci OSN, organizují mezinárodní konference o zásadních problémech současného světa, sledují, do jaké míry jsou rozhodnutí jednotlivých orgánů OSN naplňována, nebo zajišťují tlumočení projevů a překlady dokumentů do oficiálních jazyků OSN.

V současné době tvoří Sekretariát OSN 8 900 stálých zaměstnanců z více než 160 zemí světa. Mezinárodní úředníci jsou stejně jako generální tajemník odpovědni Organizaci spojených národů a skládají přísahu, že nebudou vyžadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani orgánů mimo OSN. Na základě Charty OSN se každý stát zavazuje, že bude respektovat mezinárodní charakter odpovědnosti generálního tajemníka a pracovníků Sekretariátu a zdrží se snahy ovlivňovat jejich činnost.

Organizace spojených národů sídlí v New Yorku, ale její další významné úřadovny se nacházejí i v Addis Abebě, Bangkoku, Bejrútu, Ženevě, Nairobi, Santiagu a Vídni. Kanceláře Sekretariátu OSN se nacházejí i v mnoha dalších zemích světa.

Generální tajemník

Generální tajemník, v jehož osobě se pojí funkce diplomata, obhájce, úředníka a výkonného ředitele, je symbolem ideálů OSN a mluvčím všech obyvatel této planety, zvláště všech chudých a zranitelných. Stávající generální tajemník Kofi Annan z Ghany je v pořadí sedmým držitelem tohoto úřadu, kterého se ujal 1. ledna 1997.

Předchozí generální tajemníci OSN

Předchůdci Kofiho Annana ve funkci generálního tajemníka byli: Butrus Butrus-Ghálí (Egypt), který zastával úřad od února 1992 do prosince 1996; Javier Pérez de Cuéllar (Peru), jenž byl generálním tajemníkem od února 1982 do prosince 1991; Kurt Waldheim (Rakousko), ve funkci od února 1972 do prosince 1981; U Thant (Barma, dnešní Myanmar) zastával úřad od roku 1961, kdy byl jmenován zastupujícím generálním tajemníkem (oficiálně byl jmenován generálním tajemníkem roku 1962), do prosince 1971; Dag Hammarskjöld (Švédsko) od března 1953 do roku 1961, kdy tragicky zahynul při letecké havárii v Africe; a Trygve Lie (Norsko) sloužil od února 1946 do listopadu 1952.

Generální tajemník je Chartou OSN označován za „hlavního správního úředníka OSN“, který jedná z tohoto titulu a „vykonává funkce, jenž mu byly svěřeny“ Radou bezpečnosti, Valným shromážděním, Ekonomickou a sociální radou a dalšími orgány OSN. Charta rovněž zmocňuje generálního tajemníka k tomu, aby „upozorňoval Radu bezpečnosti na jakékoli otázky, které by podle jeho soudu mohly znamenat ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Tato ustanovení definují pravomoci jeho úřadu a dávají mu značný prostor k činnosti. Má-li generální tajemník zodpovědně vykonávat svou funkci, musí brát ohledy na potřeby jednotlivých členských států. Zároveň však musí udržet hodnoty a morální autoritu OSN a mluvit a jednat v zájmu udržení míru, i kdyby se tak vystavoval riziku, že se čas od času dostane do sporu s týmiž členskými státy, jejichž zájmy se snaží prosazovat.

Takové tvůrčí napětí provází každodenní činnosti generálního tajemníka, jež zahrnují účast na zasedání orgánů OSN, konzultace s předními světovými politiky, vládními představiteli a dalšími osobnostmi a mezinárodní cesty, díky nimž generální tajemník udržuje kontakt s členskými státy a získává aktuální informace o celé škále otázek, které jsou součástí agendy OSN. Každoročně generální tajemník vypracovává zprávu o práci organizace, v níž hodnotí její činnost a nastiňuje budoucí priority. Jednou ze stěžejních rolí generálního tajemníka je, že silou svého „osobního vlivu“, to jest prostřednictvím veřejných i soukromých kroků postavených na jeho nezávislosti a bezúhonnosti, pomáhá předcházet konfliktům, brání jejich eskalaci a jejich šíření.

Od okamžiku, kdy nastoupil do své funkce, použil svůj osobní vliv v řadě situací a oblastí, včetně situace na Kypru, Východním Timoru, v Iráku, Libyi, na Blízkém východě a v Západní Sahaře. Každý generální tajemník definuje své úlohy také v kontextu doby, ve které vykonává svou funkci. Kofi Annan se zaměřuje na následující témata:

Reforma OSN

Krátce po nástupu do funkce předložil Kofi Annan soubor zásadních reformních návrhů, z nichž většina byla přijata a uplatněna. Jednalo se o reformy jak administrativního – včetně rozpočtu s nulovým růstem a důsledného úsilí zkvalitnit správní procedury – tak organizačního charakteru s důrazem na schopnost OSN reagovat účinněji a rychleji na rostoucí nároky, které jsou na ni kladeny zejména v oblasti rozvoje a mírové činnosti.

V rámci reformních opatření byla vytvořena nová funkce náměstka generálního tajemníka, jehož úkolem je pomáhat generálnímu tajemníkovi s plněním množství úkolů, za které zodpovídá. Jako první byla do této funkce jmenována Louise Frechettová, která byla před svým jmenováním v lednu 1998 náměstkyní kanadského ministra národní obrany. Valné shromáždění nadále zvažuje několik možných institucionálních změn spadajících do jeho pravomoci, včetně rozsahu a složení Rady bezpečnosti, změn financování OSN a dosažení lepší koordinace specializovaných organizací OSN.

Afrika. Generální tajemník se snaží udržet Afriku v povědomí mezinárodního společenství a mobilizovat úsilí na podporu míru a rozvoje. Jeho přístup výstižně charakterizuje zpráva z roku 1998 nazvaná Příčiny konfliktu a podpora trvalého míru a udržitelného rozvoje v Africe , která obsahuje ucelený soubor „realistických a uskutečnitelných“ opatření zaměřených na omezení politického napětí a násilí mezi africkými státy a na rozvojové otázky, jako je zadlužení, způsoby vládnutí a správy (governance) a šíření AIDS.

 

Současné mírové operace

_ Skupina OSN pro dohled nad příměřím na Blízkém východě (UNTSO,

zřízena v roce 1948) (vojenský personál: 150, civilní: 218)

_ Skupina vojenských pozorovatelů OSN v Indii a Pákistánu (UNMOGIP,

1949) (vojenský personál: 46, civilní: 62)

_ Mírové síly OSN na Kypru (UNFICYP, 1946) (vojenský personál: 1 213,

policie: 33, civilní: 187)

_ Pozorovatelská jednotka OSN pro oddělení nepřátelských sil (UNDOF,

1974) na syrských Golanských výšinách (vojenský personál: 1 034, civilní:

124)

_ Prozatímní jednotky OSN v Libanonu (UNIFIL, 1978) (vojenský personál:

5 802, civilní: 483)

_ Pozorovatelská mise OSN na irácko-kuvajtské hranici (UNIKOM, 1991)

(vojenský personál: 1 096, civilní: 208)

_ Mise OSN pro referendum v Západní Sahaře (MINURSO, 1991) (vojenský

personál: 230, policie: 31, civilní: 398)

_ Pozorovatelská mise OSN v Gruzii (UNOMIG, 1993) (vojenský personál:

103, civilní: 240)

_ Mise OSN v Bosně a Hercegovině (UNMIBH, 1995) (vojenský personál: 5,

policie: 1 808, civilní: 1 772)

_ Pozorovatelská mise OSN v Prevlace (UNMOP, 1996) v Chorvatsku (vojenský

personál: 27, civilní: 9)

_ Dočasná správa OSN v Kosovu (UNMIK, 1999) (vojenský personál: 39, policie:

4 411, civilní: 3 920)

_ Pozorovatelská mise OSN v Sierra Leone (UNAMSIL, 1999) (vojenský

personál: 10 368, policie: 34, civilní: 399)

_ Přechodná správa OSN ve Východním Timoru (UNTAET, 1999) (vojenský

personál: 7 889, policie: 1 398, civilní: 2 655)

_ Pozorovatelská mise OSN v Demokratické republice Kongo (MONUC,

1999) (vojenský personál: 207, civilní: 358; kontingent může dosáhnout počtu

až 5 537 vojáků, pokud to podmínky dovolí)

_ Mise OSN v Etiopii a Eritreji (UNMEE, 2000) (vojenský personál: 1 777,

civilní: 183, schválen je kontingent 4 400 vojáků)

 

Otázka intervence

Mělo by mezinárodní společenství zasáhnout v zemi, kde dochází k hrubému porušování lidských práv? Tuto otázku vznesl v roce 1998 generální tajemník, a vyvolal tak širší diskusi o této otázce.

Tváří v tvář genocidě, zločinům proti lidskosti a válečným zločinům ve střední Africe, na Balkáně a v jiných místech generální tajemník argumentoval, že mezinárodní společenství by se mělo shodnout na legitimních a všeobecně platných principech ochrany civilistů proti masovému a systematickému porušování lidských práv, které by byly vtěleny do mezinárodního práva. Kofi Annan řekl, že právním rámcem těchto principů jsou univerzální normy obsažené v Chartě OSN, mezinárodním humanitárním právu, lidských právech a právech uprchlíků. Koncepce intervence zahrnuje široké spektrum akcí, v určitých případech zahrnující i zásah Rady bezpečnosti do vnitřních konfliktů za účelem vytvoření bezpečného koridoru a bezpečných zón v oblastech konfliktu, uvalení sankcí proti vzpurným státům a přijímání dalších opatření. Kofi Annan zároveň varoval, že takové donucovací kroky se mohou těšit všeobecné podpoře jen tehdy, budou-li uplatňovány důsledně a spravedlivě.

V následné debatě jedna skupina států zastávala názor, že když dochází k masovému porušování lidských práv a páchání zločinů proti lidskosti, je jednoznačně odpovědností mezinárodního společenství, aby takovým projevům zabránilo. V případech, kdy nebude žádná jiná možnost, je proto možné bránit lidská práva užitím síly schváleným Radou bezpečnosti. Druhá skupina států vznesla tři hlavní otázky: Kde končí humanitární pomoc a kde začíná vměšování do vnitřních záležitostí? Jak lze rozlišit mezi humanitární nutností a politickými či ekonomickými motivy? Týká se možnost humanitární intervence pouze slabých států, nebo se vztahuje na všechny státy bez výjimky? Státy této druhé skupiny vyzvaly k širokému dialogu a nabádaly, aby jakékoli přijaté rozhodnutí vycházelo z konsenzu členských států OSN.

Třetí skupina států argumentovala, že myšlenka humanitární intervence jako taková může potenciálně podkopat Chartu OSN, narušit svrchovanost států a ohrozit legitimitu vlád i stabilitu mezinárodního systému. Tyto státy zdůrazňovaly, že všechny kroky na ochranu lidských práv musí respektovat nezávislost, svrchovanost a územní celistvost všech zemí a vůli vlád i obyvatel těchto zemí.

Debata o morálních přednostech a nedostatcích této komplexní problematiky nadále pokračuje a principy, o které se přitom jedná, budou nejspíš znovu podrobeny zkoušce ve chvíli, kdy bude mezinárodní společenství čelit další významné humanitární krizi.

 

Kdo velí mírovým operacím OSN?

O zahájení operací rozhoduje Rada bezpečnosti a řídí je generální tajemník, často skrze svého zvláštního zmocněnce. V závislosti na typu mise je vojenským velením pověřen buď velitel ozbrojených sil, nebo vrchní vojenský pozorovatel.

OSN nedisponuje vlastními vojenskými jednotkami a členské státy jí dobrovolně poskytují vojenský personál, technické vybavení a logistické zázemí potřebné k provedení operace. Členské státy důkladně vyjednávají o podmínkách své účasti, včetně velících a řídících struktur, a ponechávají si nejvyšší pravomoc nad svými vojenskými silami. Příslušníci mírových sil nosí kromě modré helmy či baretu OSN a odznaku i uniformu své vlastní země. Vojenský a policejní personál sice vykonává službu pod velením OSN, avšak zůstává nadále součástí vojenských sil jednotlivých členských států. Od příslušníků mírových sil se očekává, že budou jednat v souladu s mezinárodní povahou své mise.

webzdarma.cz