SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE – NATO

dějiny a současnost; NATO a ČR; cíle a priority

 

Důvody založení NATa

 

 

Podpis Bruselské dohody v březnu 1948 potvrdil odhodlání pěti západoevropských zemí - Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit společný obranný systém a posílit vzájemné vazby způsobem, který jim umožní v budoucnu odolávat ideologickým, politickým a vojenským hrozbám vůči jejich bezpečnosti.

Pak následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou o vytvoření jednotné Severoatlantické, založené na zárukách bezpečnosti a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou. Signatáři Bruselské dohody přizvali k účasti i Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko. Tato jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949, která znamenala počátek systému kolektivní bezpečnosti, založené na partnerství těchto dvanácti států. V roce 1952 se k Smlouvě připojilo Řecko a Turecko. Spolková republika Německo do Aliance vstoupila v roce 1955 a v roce 1982 se členem NATO stalo též Španělsko.

Základem Severoatlantické aliance se tedy stala smlouva mezi členskými státy, které do tohoto svazku vstoupily svobodně na základě rozhodnutí po veřejné diskusi a příslušném parlamentním postupu. Smlouva potvrzuje jejich individuální práva, jakož i jejich mezinárodní povinnosti vyplývající z Charty Spojených národů. Zavazuje členské státy sdílet rizika i odpovědnost, avšak i výhody plynoucí z kolektivní bezpečnosti, a každého z nich jednotlivě zavazuje neuzavírat žádný jiný mezinárodní závazek, jenž by mohl být v rozporu se Smlouvou.

Základní úkoly Aliance

Prostředky, kterými Aliance uplatňuje svoji bezpečnostní politiku, zahrnují udržování vojenského potenciálu postačujícího pro prevenci války a poskytujícího účinnou obranu; celkový potenciál pro úspěšné řešení krizí, které mají vliv na bezpečnost jejích členů; aktivní prohlubování dialogu s ostatními národy a kooperativní přístup k evropské bezpečnosti, včetně opatření, která mají přinést další pokrok v oblasti kontroly zbrojení a odzbrojení.

Aby dosáhla svého hlavního cíle, Aliance plní tyto základní bezpečnostní úkoly:

 

Základním účelem NATO je tedy ochrana svobody a bezpečnosti všech jejích členů, zajišťovaná politickými a vojenskými prostředky, v souladu s principy Charty Spojených národů. Aliance, založená na společných hodnotách demokracie, lidských práv a zákonitostí, pracuje od okamžiku svého založení ve prospěch nastolení spravedlivého a trvalého mírového uspořádání v Evropě. Tento ústřední cíl Aliance zůstává nezměněn. Součástí NATO je rovněž transatlantický spojovací článek, kterým je bezpečnost Severní Ameriky trvale svázána s bezpečností Evropy. Je to praktické vyjádření efektivního společného úsilí členů na podporu společných zájmů.

 

Základním principem fungování Aliance je společný závazek a vzájemná spolupráce suverénních států založená na nedělitelnosti bezpečnosti jejích členů. Solidarity uvnitř Aliance, vyplývající z podstaty a přínosu každodenní práce NATO ve sféře politiky, vojenství i jinde, zaručuje, aby v případě ohrožení své bezpečnosti žádný stát nebyl nucen spoléhat jen sám na sebe. Aniž by členské státy byly zbaveny svého práva a povinnosti vzít svrchovanou odpovědnost za svoji obranu, Aliance jim umožňuje realizovat své základní národní bezpečnostní cíle prostřednictvím kolektivního úsilí.

Severoatlantická Aliance

Severoatlantická Aliance (NATO) byla založena 4.dubna 1949 ve Washingtonu na základě, Severoatlantické smlouvy, kterou podepsalo 12 nezávislých států. Smlouva zaručovala všem zúčastněným státům pomoc v případě napadení.

V letech 1952 až 1982 se k Alianci připojily postupně další čtyři evropské státy a konečně vstup Česka, Maďarska a Polska v březnu 1999 rozšířil počet členských zemí na současných 19.

Členskými zeměmi jsou Belgie, Česko (od r. 1999), Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada, Lucembursko, Maďarsko (od r. 1999), Nizozemsko, Norsko, Polsko (od roku 1999), Portugalsko, Řecko (od roku 1952), Turecko (od r. 1952), Spojené státy, Spolková republika Německo (od r. 1955) Španělsko (od r. 1982) a Velká Británie.

Samotná Severoatlantická smlouva je dokument vycházející z Charty OSN. Klíčový je čl. 5, podle nějž smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Za ozbrojený útok se považuje ozbrojený zásah proti území členského států a proti ostrovům nebo lodím či letadlům kterékoliv smluvní strany v Atlantickém oceánu na sever od obratníku Raka. V souvislosti s politickým vývojem v Evropě se postupně měnila i bezpečnostní strategie NATO. V roce 1950 byla v reakci na válku v Koreji přijata doktrína tzv. "předsunuté obrany", později strategie tzv. "hromadné odvety" a počátkem 60. let teorie omezených válek a doktrína odstupňované obrany.

V roce 1966 byly řídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance přemístěny z Paříže do Bruselu. Jako hlavní euroatlantické bezpečnostní seskupení Aliance reagovala na změny související s kolapsem sovětského bloku na konci 80. let a přišla s řadou konkrétních kroků zaměřených na rozšíření zóny stability na kontinentu a navázání spolupráce s bývalými nepřáteli. Ke stěžejním projektům patří Partnerství pro mír, založené na tzv. "rámcovém dokumentu a individuálních partnerských programech" s 27 zúčastněnými zeměmi. Euroatlantická rada partnerství (EAPC) zahrnuje celkem 46 zemí a vytváří k "Partnerství pro mír" politickou platformu a forum k diskusi o bezpečnostních otázkách kontinentu. Rusko a Ukrajina nad rámec výše zmíněného podepsaly s Aliancí separátní dohody, které jim nabízejí další formy vzájemných kontaktů a spolupráce.

Další významný krok učinila Aliance na svém summitu v Madridu v roce 1997, kde vyzvala tři bývalé členy Varšavské smlouvy, Česko, Polsko a Maďarsko k jednáním o přistoupení. Zmíněné země se staly plnoprávnými členy Aliance při příležitosti oslav 50. výročí od jejího založení na summitu ve Washingtonu v roce 1999. O členství se ucházejí i další země střední a východní Evropy a toto téma bude jedním z hlavních na nadcházejícím summitu v Praze v listopadu 2002.

Cílem Severoatlantické Aliance již od jejího založení je zajistit bezpečnost všem svým členům. Dnes, po skončení jak "studené války" tak rozdělené Evropy, je Aliance připravena spolupracovat na zajištění bezpečnosti v celé Evropě. Aliance také změnila svoje politické a vojenské složení tak, aby je bylo možné využít při řešení krizových i mírových úkolů ve spolupráci se státy, které nejsou členy NATO, ale také s dalšími mezinárodními organizacemi.

Charakteristika NATO

Severoatlantická spojenecká smlouva z dubna 1949 dala vzniknout alianci nezávislých států se společným zájmem zachovávat mír a bránit svoji svobodu prostřednictvím politické solidarity a odpovídající vojenské síly sloužící k odstrašení a v nezbytném případě k odvrácení všech forem agrese proti nim. Aliance vytvořená v rámci článku 51 Charty Spojených národů, který potvrzuje neodmyslitelné právo na individuální nebo kolektivní obranu, je společenstvím svobodných států, které sjednocuje jejich odhodlání chránit svoji bezpečnost prostřednictvím vzájemných záruk a stabilních vztahů s jinými státy.

NATO (North Atlantic Treaty Organisation) představuje organizaci, která umožňuje dosažení cílů Aliance. Jde o vládní organizaci, ve které si její členové - státy zachovávají plnou suverenitu a nezávislost. Organizace poskytuje fórum, na kterém účastníci společně konzultují jakékoli problémy, které si zvolí k projednávání a kde přijímají rozhodnutí k politickým a vojenským otázkám, dotýkajícím se jejich bezpečnosti. Dává k dispozici struktury potřebné pro usnadnění konzultací a spolupráce mezi nimi, v politické, vojenské, ekonomické a také vědecké oblasti i v dalších nevojenských oblastech.

Základním účelem NATO je tedy ochrana svobody a bezpečnosti všech jejích členů, zajišťovaná politickými a vojenskými prostředky, v souladu s principy Charty Spojených národů. Aliance, založená na společných hodnotách demokracie, lidských práv a zákonitostí, pracuje od okamžiku svého založení ve prospěch nastolení spravedlivého a trvalého mírového uspořádání v Evropě. Tento ústřední cíl Aliance zůstává nezměněn. Součástí NATO je rovněž transatlantický spojovací článek, kterým je bezpečnost Severní Ameriky trvale svázána s bezpečností Evropy. Je to praktické vyjádření efektivního společného úsilí členů na podporu společných zájmů.

Základním principem fungování Aliance je společný závazek a vzájemná spolupráce suverénních států založená na nedělitelnosti bezpečnosti jejích členů. Solidarity uvnitř Aliance, vyplývající z podstaty a přínosu každodenní práce NATO ve sféře politiky, vojenství i jinde, zaručuje, aby v případě ohrožení své bezpečnosti žádný stát nebyl nucen spoléhat jen sám na sebe. Aniž by členské státy byly zbaveny svého práva a povinnosti vzít svrchovanou odpovědnost za svoji obranu, Aliance jim umožňuje realizovat své základní národní bezpečnostní cíle prostřednictvím kolektivního úsilí.

Výsledný pocit stejné bezpečnosti mezi členy Aliance přispívá, bez ohledu na rozdíly v jejich podmínkách nebo národním vojenském potenciálu, k celkové stabilitě Evropy, a tím též k vytváření podmínek vedoucích k větší spolupráci jak mezi členy Aliance navzájem, tak i mezi nimi a ostatními státy. Právě na tomto principu jsou vyvíjeny nové kooperační struktury bezpečnosti sloužící zájmům Evropy, která už není rozdělená a která se může svobodně věnovat svému politickému, sociálnímu a kulturnímu osudu.

Dnešní podoba NATO

Pád berlínské zdi v listopadu 1989, sjednocení Německa v říjnu 1990, rozpad sovětského svazu v prosinci 1991 a další dramatické změny ve střední a východní Evropě znamenaly konec období studené války. V důsledku těchto událostí, které změnily politickou situaci v Evropě, se podstatně změnily požadavky členských států aliance na vlastní bezpečnost. Jak se ukázalo, míru a stabilitě stále hrozí nebezpečí.

V návaznosti na rozhodnutí, která byla přijata nejvyššími představiteli členských států a vlád na summitech v Londýně v červenci 1990, v Římě v listopadu 1991 a v Bruselu v lednu 1994, přizpůsobila proto Aliance celou svou strategii měnícímu se strategickému a politickému prostředí. Pozornost zaměřila zejména na potřebu posílit svou politickou roli a podíl, kterým může ve spolupráci s dalšími institucemi přispět k zajištění bezpečnosti a stability, na nichž záleží budoucnost Evropy.

Strategická koncepce schválená nejvyššími představiteli států a vlád v roce 1991 v Římě nastiňuje široké pojetí bezpečnosti, založené na dialogu, spolupráci a udržování schopnosti kolektivní obrany. Integruje politické a vojenské prvky bezpečnostní politiky NATO do jednoho celku, rozvíjí spolupráci s novými partnery ve střední a východní Evropě a chápe ji jako nedílnou součást strategie Aliance. Koncepce počítá se snížením závislosti na jaderných zbraních a se závažnými změnami v integrovaných vojenských silách NATO, včetně podstatného snížení jejich počtu a stupně bojové pohotovosti, zlepšení jejich mobility, pružnosti a přizpůsobivosti různým nepředvídatelným událostem i rozsáhlejšího využívání mnohonárodnostních jednotek. Byla přijata opatření ke zjednodušení struktury vojenského velení NATO a k přizpůsobení procedur a mechanismů obranného plánování Aliance změněným podmínkám, kde jde o bezpečnost celé Evropy, a k přizpůsobení budoucím požadavkům na řešení krizových situací a zachování míru.

Na summitu v Římě přijali nejvyšší představitelé států a vlád NATO rovněž důležitou Deklaraci o míru a spolupráci. Deklarace vymezuje souvislosti, do jejichž rámce je zasazena Strategická koncepce NATO. Definuje nové úkoly a postupy Aliance ve vztahu k celkové institucionální soustavě pro budoucí evropskou bezpečnost s ohledem na rozvoj partnerství a spolupráce se státy střední a východní Evropy. Summit znovu potvrdil odhodlání Aliance upevnit roli Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a předložil konkrétní návrhy, jak tohoto cíle dosáhnout. Zároveň potvrdil shodu členských zemí Aliance v názoru na rozvoj evropské bezpečnosti a obranné identity. Podtrhl skutečnost, že Aliance podporuje úsilí, které země střední a východní Evropy vynakládají na reformu, nabídl praktickou pomoc, která jim pomůže úspěšně překonat tento obtížný přechod, přizval země střední a východní Evropy k účasti na odpovídajících fórech Aliance a poskytl jim zkušenosti a odborné znalosti při politických, vojenských,ekonomických a vědeckých konzultacích a spolupráci. Severoatlantická rada pro spolupráci (North Atlantic Cooperation Council - NACC) vznikla jako instituce pro dohled nad dalším rozvojem tohoto partnerství. Římská deklarace také posoudila dosažený pokrok a specifické možnosti v oblasti kontroly zbrojení a zdůraznila oddanost Aliance globálnímu pojetí bezpečnosti, který přihlíží k širším hlediskům, dotýkajícím se bezpečnostních zájmů.

Po zveřejnění Římské deklarace byla přijata další opatření, jednak na poradách na úrovni ministrů zahraničních věcí a obrany, jednak na zasedání stálé Rady NATO, jejichž cílem je podporovat proces adaptace a transformace NATO. Zvláštní pozornost zasluhují tři oblasti aktivit; jmenovitě základní institucionální politický rámec vytvořený pro rozvoj vztahů mezi NATO a jeho partnery pro spolupráci ve střední a východní Evropě, rozvoj spolupráce v oblasti obrany a vojenství a role NATO při řešení krizových situací a při zachování míru.

Zaprvé, v instituciálním kontextu, bylo nejvýznamnější událostí zahajovací zasedání Severoatlantické rady pro spolupráci, které se konalo 20. prosince 1991 za účasti ministrů zahraničních věcí nebo zástupců zemí NATO, šesti států střední a východní Evropy a tří pobaltských států. Úlohou Severoatlantické rady pro spolupráci je napomáhat na všech úrovních spolupráci mezi zúčastněnými zeměmi v bezpečnostních a souvisejících otázkách a dohlížet na proces rozvoje těsnějších institucionálních i neformálních vazeb mezi nimi. Jedenáct států na území bývalého Sovětského svazu, se stalo účastníky tohoto procesu v březnu 1992. Gruzie a Albánie se připojily v dubnu a červnu 1992 a do roku 1993 už měla Severoatlantická rada pro spolupráci 22 kooperujících partnerů. Spolupráce Rady byla realizována na základě pracovních plánů, které byly původně vypracovány ročně a od roku 1995 včetně se vypracovávají po dvou letech.

Politické cíle a základní úkoly Aliance

Severoatlantická Aliance je ztělesněna spoluprací mezi jejími evropskými členy a Spojenými státy americkými a Kanadou. Hlavním důvodem přátelství mezi evropskými a severoamerickými členy Aliance je plnění politických cílů, podložených vojenskou spoluprací a spoluprací při tvorbě obranného systému, stejně jako spoluprací a konzultacemi na poli ekonomickém, vědeckém, životního prostředí či na dalších relevantních úkolech. V dobách studené války se NATO soustředilo především na zlepšování a udržování společné obrany a na překonání sporných bodů rozdělujících Evropu. Dnes se zaměřuje na vytváření stability v Evropě na základě společného řízení a zajišťování míru.

NATO je organizace, která má za hlavní úkol politickou a vojenskou spolupráci všech jejích členů podle článku 51 Charty Spojených Národu. Jak je řečeno v úvodním ustanovení Severoatlantické smlouvy, všichni členové Aliance jsou povinni chránit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.

Rozhodování

Rozhodnutí v rámci NATO jsou utvářena na základě souhlasu poté, co proběhnou diskuse a porady mezi členskými státy. Všechna rozhodnutí, která jsou uskutečněna pod záštitou NATO, musí být schválena všemi členskými státy Aliance. Ze stejného důvodu může NATO zahájit akci pouze v případě, že ji odsouhlasí všechny členské státy.

webzdarma.cz