Právní základy státu - ústava

ústava jako nejvyšší zákon st.,

vznik a vývoj Ústavy ČR, její struktura

 

Ústava

   právní akt nejvyšší právní síly, upravující principy určitého státu, základy organizace veřejné moci, územní samosprávy a základní práva a svobody člověka a občana

   ústava je základem pro tvorbu právního řádu

   právní předpisy mají z ústavy obsahově vycházet

   ústava je přijímána buď reprezentativním orgánem (např. ústavodárným shromážděním), nebo přímým hlasováním obyvatelstva

   vznik ústavy je spojen s vývojem moderní státnosti, zejm. s revolucemi anglickou, francouzskou a se vznikem USA

   systém veřejné moci je v ústavě založen na koncepci dělby moci, na pluralitní demokracii a svobodě člověka

   dodržování ústavy je chráněno institucemi ochrany ústavnosti, zejm. ústavním soudnictvím

   rigidní (pevná) ústava ke svému přijetí, změně, doplnění vyžaduje kvalifikovanou většinu, přičemž některé části ústavy mohou vyloučit jakoukoli změnu

   flexibilní (pružné) ústavě postačuje k přijetí většina absolutní

 

Ústavní zákon, primární, originální normativní právní akt vyšší právní síly

   v systému rigidních ústav výsledek specifického procedurálního postupu, stanoveného ústavou, označený ústavní zákon

   ústava stanoví potřebné kvorum pro přijetí, změnu, derogaci (zrušení zákona nebo jeho části novým zákonem) ústavního zákona

   v systému ústav flexibilních je odlišnost ústavního zákona a zákona zachována jen formálním označením či obsahem

   ke změně a derogaci může dojít obyčejným zákonem

   rovněž přijetí není ztíženo zvláštním postupem (stanoveným kvorem)

 

Preambule ústavy

   úvodní část ústavy, která předchází samotnému textu ústavy

   jejím smyslem je vyjádřit základní principy, na nichž je daná ústava založena, tradice země, na něž navazuje, další historické okolnosti, které ústavě předcházely, i ambice země v budoucím vývoji

 

Prameny práva, formy práva státem uznané, v nichž jsou obsaženy normy práva

   jako prameny práva se rozlišují právní normativní akt, precedens, obyčej právní a právní normativní smlouva

   druhy pramenů práva v ČR: ústava a ústavní zákony, mezinárodní smlouvy a pravidla mezinárodního práva, zákony, právní předpisy vlády, ministerstev a ostatních správních úřadů, obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy a v jistém smyslu také nálezy Ústavního soudu ČR

 

Ústava ČR, ústava schválená 16. 12. 1992 jako ústavní zákon České národní rady s účinností od 1. 1. 1993

   je součástí tzv. ústavního pořádku ČR, který tvoří především Listina základních práv a svobod

   v úvodních ustanoveních upravuje základní principy ústavního systému republiky, jako jsou demokratický základ státnosti, pluralita politického systému, princip soudní ochrany základních práv a svobod, a atributy svrchovanosti státu, jako jsou státní území, státní občanství, hlavní město a státní symboly

   podle Ústavy ČR je ČR svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana

   Lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává zprostředkovaně nebo přímo

   stěžejním předmětem ústavní úpravy je dále systém dělby moci v ČR, tvořený orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní

   moc zákonodárná je tvořena dvoukomorovým Parlamentem České republiky, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu

   moc výkonná je tvořena prezidentem ČR, vládou ČR a dalšími orgány

   moc soudní tvoří podle ústavy Ústavní soud ČR a soustava obecných soudů

   dalšími Ústavou ČR upravenými institucemi jsou Nejvyšší kontrolní úřad a Česká národní banka

   Ústava ČR může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony, přičemž ústava nepřipouští změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu

   k hlasování o Ústavu ČR se požaduje souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů

 

Ústava ČSR, ústava první československé republiky, přijatá 29. 2. 1920

   plně respektovala základy kapitalistického společenského zřízení, soukromé vlastnictví a demokratický politický systém pluralitního státu

   Parlament byl dvoukomorový, demokratické svobody byly ústavou zaručeny

   s ohledem na problémy s ustavením státu ústava vycházela z teorie jednoho československého národa

   Platila až do druhé republiky ČSR a znovu 1945 – 48

   zásadně pozměněna revolučními akty zakotvenými v Košickém vládním programu

 

Ústavní listina ČSR, československá ústava přijatá Národním shromážděním 29. 2. 1920. ČSR byla podle této ústavy unitárním státem. Zákonodárnou pravomoc vykonávalo dvoukomorové Národní shromáždění (poslanecká sněmovna a senát), vládní a výkonnou moc prezident a vláda. Ústava zakotvila též volební a ústavní soud, obsahovala katalog občanských práv a svobod. Ústavní listina ČSR vycházela z cizích vzorů; preambule z ústavy USA, pro postavení prezidenta byl použit model z francouzské ústavy z 1875, další ustanovení vycházela z prosincové ústavy z 1869. Ústavní listina ČSR v původní podobě platila do roku 1939; 1948 nahrazena Ústavou 9. května.

 

Ústava 9. května, ústava ČSR přijatá Národním shromážděním 9. 5. 1948

   kodifikovala všechny změny od roku 1945 a předpokládala jako cíl vybudování socialismu

   měla 12 základních článků, o které se od 1946 vedl politický boj

   prezident E. Beneš ji odmítl podepsat a abdikoval

   ČSR podle této ústavy byla unitárním státem, zákonodárná pravomoc příslušela jednokomorovému Národnímu shromáždění, Slovenská národní rada byla podřízena vládě a za základ hospodářské soustavy byl prohlášen státní sektor

   v roce 1960 nahrazena Ústavou ČSSR

 

Ústava ČSSR, ústava přijatá Národním shromážděním 11. 7. 1960

   prezentována jako završení budování socialismu

   poprvé zakotvila vedoucí úlohu komunistické strany

   státní moc původně rozdělena mezi jednokomorové Národní shromáždění, vládu a prezidenta

   Ústava ČSSR byla postupně měněna a doplňována sérií ústavních zákonů, zejm. zákonem o československé federaci z roku 1968

   v roce 1989 zrušena vedoucí úloha komunistické strany

   1991 ústava změněna Listinou základních práv a svobod

   tato ústava platila s uvedenými podstatnými změnami do zániku ČSFR 1992

*      Ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákon přijatý Národním shromážděním 27. 10. 1968. Podstatně změnil Ústavu ČSSR z 1960. ČSSR se stala federativním státem, který tvořily dvě členské republiky ČSR (od 1990 ČR) a SSR (od 1990 SR). Ústavní zákon o československé federaci obsahoval rozdělení pravomocí mezi federaci a republiky, vytvořil soustavu státních orgánů federálních a republikových. Národní shromáždění bylo nahrazeno dvoukomorovým Federálním shromážděním, zákonodárnou moc v republikách vykonávala Česká národní rada a Slovenská národní rada. Hlavou federace byl prezident, hlavou členských republik předsednictva národních rad. V zákoně o československé federaci byl zakotven též ústavní soud. Zákon novelizován 1970 a po 1989; platil do zániku ČSFR 1992.

 

Zákonodárná, výkonná a soudní moc

ZÁKONODÁRNÁ MOC

v     Parlament:

Ø      2 komory

§       dolní k. - Poslanecká sněmovna - 200 poslanců, voleni na 4 roky, starší 21 let, za určitých podmínek může být rozpuštěna prezidentem, poměrný volební systém

§       horní k. - Senát - 81 senátorů, voleni na 6 let, starší 40 let, každé 2 roky se volí 1/3 senátu, nemůže být rozpuštěn prezidentem, většinový volební systém

v     volby: osoba starší 18 let, svéprávná osoba, občan ČR

§         vlastnosti:

§         tajné volby: každému voliči musí být umožněno volit tak, aby nebylo zjistitelné, komu dal hlas

§         rovné volby: stejné právo ať je to prezident či "obyčejný" člověk

§         všeobecné volby: volit mohou všichni bez ohledu na náboženství, rasu

§         přímé volby: přímo volím daného poslance (není tam mezistupeň)

v     poslancem se může stát člověk starší 21 let, senátorem člověk starší 40 let

v     je - li zvolen získává mandát = pověření

v     poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně, nejsou přitom vázáni žádnými příkazy

v     výkon mandátu je služba lidu podle svědomí poslance nikoli poslušnost k politické straně (mandát volný)

v     neexistuje imperativní mandát

Ø      schůze komor: jsou veřejné, novináři mají přístup, poslanci je chtějí nějak omezit

Ø      přijímání zákonů - usnášení se

Ø      komory jsou způsobilé se usnášet za účasti (přítomnosti) alespoň 1/3 svých členů (67 poslanců, 27 senátorů)

v     zákon může být přijat, vysloví - li se pro něj nadpoloviční většina všech přítomných členů = prostá většina všech (dopoledne přítomno 100, odpoledne už pouze 80, pro se musí vyjádřit 51 poslanců)

v     při schvalování důl. zákonů (vyhlášení válečního stavu, volby prezidenta, hlasování o důvěře vlády) se musí vyjádřit pro nadpoloviční většina všech členů = kvalifikovaná většina

v     návrh zákona může podat:

¨      poslanec

¨      skupina poslanců

¨      senát

¨      vláda

¨      zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku

v     když zákon projde Posl. sněmovnou postupuje do Senátu - ten buď schválí nebo ho vrátí zpět do Posl. sněmovny

v     senát může dát i pozměňovací návrhy

v     prezident má právo vrátit = vetovat zákon ale s odůvodněním, do 15 dnů

v     v Posl. sněmovně se opět hlasuje, ale když pro něj nadpoloviční většina všech poslanců je schválen

v     přijaté zákony podepisuje:

Ø      prezident

Ø      předseda poslanecké sněmovny

Ø      premiér

v     aby byl zákon platný musí být vyhlášen (zveřejněn ve Sbírce zákonů ČR)

v     v ten den, kdy zveřejněn nabývá platnost

v     15. den po zveřejnění v té Sbírce nabývá účinnosti - je už právně vynutitelný

v     každý poslanec má právo interpelovat vládu - poslanci mají právo klást kvalifikovaný dotaz vládě

VÝKONNÁ MOC

v     Prezident: hlava státu

v     parlamentní demokracie - výkonná moc vychází ze zákonodárné - prezident volen parlamentem - společná schůze obou komor

Ø      volen na 5 let, max. 2x za sebou, člověk nad 40 let (jako senátor)

Ø      souhlas nadpoloviční většiny všech členů (142)

Ø      když by nebyl zvolen napoprvé, šance ještě 2. kolo a 3. kolo

Ø      úkoly prezidenta:

vnitřní úkoly

§         jmenuje a odvolává členy vlády

§         přijímá jejich demisi

§         svolává zasedání posl. sněmovny - za jistých okolností ji může rozpustit

§         jmenuje soudce ústavního soudu (15 lidí)

§         jmenuje prezidenta NKÚ

§         právo vrátit parlamentu přijatý zákon = právo veta - není to absolutní právo

§         podepisuje zákony

§         možnost amnestie - omilostnění vězňů s lehčími tresty

§         může odpouštět, zmírňovat tresty uložené soudem

§         vrchní velitel ozbrojených sil

§         propůjčuje vyznamenání

§         řády - nejvyšší státní vyznamenání: Řád Bílého lva

§         Řád T.G.M.

§         medaile

§         právo účastnit se schůzí parlamentu

vnější úkoly

§         zastupuje stát navenek

§         sjednává mezinárodní smlouvy

§         přijímá zahraniční návštěvy

v     prezidenta nelze zadržet nebo stíhat (má imunitu) s výjimkou pro velezradu

v     není z výkonu své funkce nikomu odpovědný, nemůže být  odvolán

 

v     vláda: vrcholný orgán výkonné moci

Ø      každé 4 roky sestavována

Ø      kolektivní orgán (rozhoduje ve "sboru")

Ø      minimálně 1x týdně se schází na zasedání

Ø      pro usnesení musí být kvalif. většina

Ø      vydává nařízení k provedení zákona

Ø      jednotlivá ministerstva vydávají vyhlášky - ve věstnících

Ø      vládu jmenuje prezident, odpovědná za své činnosti Poslanecké sněmovně

Ø      v čele: předseda vlády = premiér - organizuje činnost vlády, řídí její schůze a sestavuje vládu

Ø      členové: místopředsedové - 3

§         jednotliví ministři - 16 ministerstev:

¨      financí - zároveň místopředseda

¨      školství, mládeže a tělovýchovy

¨      zdravotnictví

¨      zemědělství - zároveň místopředseda

¨      vnitra

¨      práce

¨      zahraničních věcí

¨      životního prostředí - zároveň místopředseda

 

v     Státní zastupitelství:

Ø      občan ČR starší 25 let + další podmínky

Ø      zastupuje stát - dává veřejnou žalobu trestního řízení na občany

Ø      může jí být vyjádřena nedůvěra poslaneckou sněmovnou s kvalifikovanou většinou

§         podmíněno písemnou formou

§         když požádá sama vláda - stačí prostá většina

v     soustava orgánů státu určených k zastupování státu v:

Ø      řízení trestním (podává obžalobu jménem státu a plní další povinnosti stanovené trestním řádem)

Ø      občanském soudním řízení (podává návrh na zahájení občanského soudního řízení a vstupuje do řízení již zahájených v případech stanovených zákonem o rodině a občanským soudním řádem)

v     soustavu státního zastupitelství tvoří Nejvyšší státní zastupitelství, dále vrchní, krajská a okresní státní zastupitelství

v     státním zástupcem může být jmenován občan ČR, který splňuje pro výkon funkce další předpoklady stanovené zákonem o státním zastupitelství

v     nejvyššímu státnímu zástupci je služebně nadřízen ministr spravedlnosti, který také vykonává dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství

SOUDNÍ MOC

v     soudy jsou (měli by být) nezávislé státní orgány vykonávající soudnictví ve věcech trestních a občanskoprávních

v     jejich soustavu tvoří: (tzv. 4stupňová soustava)

Ø      Nejvyšší soud

Ø      vrchní soudy - Praha, Olomouc

Ø      krajské soudy (městské soudy v Praze)

Ø      okresní soudy (obvodní v Praze, městské v Brně)

v     mimo soustavu obecných soudů ústava zakotvuje ještě Ústavní soud (Brno) a Nejvyšší správní soud

v     okresní soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech trestních a občanskoprávních, ale také ve věcech pracovních, rodinných, družstevních jakož i obchodních včetně vztahů podnikatelských a hospodářských

v     krajské soudy rozhodují jako soudy druhého stupně

v     soudní řády stanoví, kdy krajské soudy rozhodují jako soudy stupně prvního

v     vrchní soudy jsou dva (v Praze a v Olomouci)

Ø      dbají o výklad zákonů a ostatních právních předpisů

v     Nejvyšší soud v Brně rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, zaujímá stanoviska k výkladu zákonů a jiných právních předpisů ap.

Ø      rozhoduje také o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů na území ČR, vyžaduje-li to zákon nebo mezinárodní smlouva

 

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

 

2/1993 Sb.

USNESENÍ

předsednictva České národní rady

ze dne 16. prosince 1992

o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

jako součásti ústavního pořádku České republiky

 

Předsednictvo České národní rady se usneslo takto:

Předsednictvo  České  národní  rady  vyhlašuje 

LISTINU  ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

jako součást ústavního pořádku České republiky.

 

Uhde v. r.

 

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

Federální  shromáždění  na  základě  návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc   neporušitelnost   přirozených  práv  člověka,  práv  občana  a svrchovanost zákona,

navazujíc   na   obecně  sdílené  hodnoty  lidství  a  na  demokratické  a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo  trpkých  zkušeností  z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc  naděje  do  zabezpečení  těchto  práv  společným  úsilím  všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc  si  svůj  díl  odpovědnosti  vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi  a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:

 

HLAVA  PRVNÍ

Obecná ustanovení

Čl. 1

    Lidé  jsou  svobodní  a  rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 2

    (1)  Stát  je  založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.

    (2)  Státní  moc  lze  uplatňovat  jen  v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

    (3)  Každý  může  činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 3

    (1)  Základní  práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy  pleti,  jazyka,  víry  a  náboženství,  politického či jiného smýšlení, národního  nebo  sociálního  původu,  příslušnosti  k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

    (2)  Každý    právo  svobodně  rozhodovat  o své národnosti. Zakazuje se jakékoli  ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

    (3)  Nikomu  nesmí  být  způsobena  újma  na  právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Čl. 4

    (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

    (2)  Meze  základních  práv  a  svobod  mohou  být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

    (3)  Zákonná  omezení  základních  práv  a  svobod  musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

    (4)  Při  používání  ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno  jejich  podstaty  a  smyslu.  Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

 

HLAVA  DRUHÁ

Lidská práva a základní svobody

 

Oddíl první

Základní lidská práva a svobody

 

Čl. 5

    Každý je způsobilý mít práva.

Čl. 6

    (1)  Každý    právo  na  život.  Lidský  život je hoden ochrany již před narozením.

    (2) Nikdo nesmí být zbaven života.

    (3) Trest smrti se nepřipouští.

    (4)  Porušením  práv  podle  tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Čl. 7

    (1)  Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

    (2)   Nikdo   nesmí  být  mučen  ani  podroben  krutému,  nelidskému  nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Čl. 8

    (1) Osobní svoboda je zaručena.

    (2)  Nikdo  nesmí  být  stíhán  nebo  zbaven  svobody jinak než z důvodů a způsobem,  který  stanoví  zákon.  Nikdo  nesmí  být  zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

    (3)  Obviněného  nebo  podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech  stanovených  v  zákoně.  Zadržená  osoba musí být ihned seznámena s důvody  zadržení,  vyslechnuta  a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána  soudu.  Soudce  musí  zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.

    (4)  Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená  osoba  musí  být  do  24  hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu  do  24  hodin  od  převzetí  vyslechnout  a  rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

    (5)  Nikdo  nesmí  být  vzat  do  vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

    (6)  Zákon  stanoví,  ve  kterých  případech  může být osoba převzata nebo držena  v  ústavní  zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

Čl. 9

    (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

    (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:

a)       práce  ukládané  podle  zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,

b)      vojenskou  službu  nebo  jinou  službu  stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,

c)       službu  vyžadovanou  na  základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d)      jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

Čl. 10

    (1)  Každý    právo,  aby  byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

    (2)  Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

    (3)   Každý      právo  na  ochranu  před  neoprávněným  shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Čl. 11

    (1)  Každý  má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

    (2)  Zákon  stanoví,  který  majetek  nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti,  rozvoje  národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví  státu,  obce  nebo  určených  právnických  osob;  zákon může také stanovit,   že  určité  věci  mohou  být  pouze  ve  vlastnictví  občanů  nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

    (3)  Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu  se  zákonem  chráněnými  obecnými  zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

    (4)  Vyvlastnění  nebo  nucené  omezení  vlastnického  práva  je  možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

    (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 12

    (1)  Obydlí  je  nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.

    (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný  odůvodněný  příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.

    (3) Jiné zásady do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li  to  v  demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob,  pro  ochranu  práv  a  svobod  druhých  anebo  pro  odvrácení závažného ohrožení  veřejné  bezpečnosti  a  pořádku.  Pokud  je obydlí užíváno také pro podnikání  nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.

Čl. 13

    Nikdo  nesmí  porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů,    již  uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem,  s  výjimkou  případů  a  způsobem,  které  stanoví zákon. Stejně se zaručuje   tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

Čl. 14

    (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

    (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.

    (3)  Tyto  svobody  mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro  bezpečnost  státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

    (4)  Každý  občan    právo  na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.

    (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 15

    (1)  Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

    (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.

    (3)  Nikdo  nemůže  být  nucen  vykonávat  vojenskou službu, pokud je to v rozporu  s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 16

    (1)  Každý  má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo  společně  s  jinými,  soukromě  nebo  veřejně,  bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

    (2)  Církve  a  náboženské  společnosti  spravují své záležitosti, zejména ustavují  své  orgány,  ustanovují  své  duchovní  a  zřizují  řeholní  a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

    (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.

    (4)  Výkon  těchto  práv  může  být  omezen  zákonem,  jde-li o opatření v demokratické  společnosti  nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

 

Oddíl druhý

Politická práva

 

Čl. 17

    (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

    (2)  Každý  má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo  jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

    (3) Cenzura je nepřípustná.

    (4)  Svobodu  projevu  a  právo  vyhledávat  a  šířit informace lze omezit zákonem,  jde-li  o  opatření  v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv   a  svobod  druhých,  bezpečnost  státu,  veřejnou  bezpečnost,  ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

    (5)  Státní  orgány  a  orgány  územní  samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem  poskytovat  informace  o  své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Čl. 18

    (1)  Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu    každý  právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.

    (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu.

    (3)  Peticemi  se  nesmí  vyzývat  k  porušování  základních práv a svobod zaručených Listinou.

Čl. 19

    (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

    (2)  Toto  právo  lze  omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech,  jde-li  o  opatření  v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv  a  svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo  pro  bezpečnost  státu.  Shromáždění  však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Čl. 20

    (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.

    (2)  Občané  mají  právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.

    (3)  Výkon  těchto  práv  lze  omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže  to  je  v  demokratické  společnosti  nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu  veřejné  bezpečnosti  a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

    (4)  Politické  strany  a  politická  hnutí,  jakož  i  jiná sdružení jsou odděleny od státu.

Čl. 21

    (1)  Občané  mají  právo  podílet  se  na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

    (2)  Volby  se  musí  konat  ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem.

    (3)  Volební  právo  je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon.

    (4)  Občané  mají  za  rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Čl. 22

    Zákonná  úprava  všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí  umožňovat  a  ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

Čl. 23

    Občané  mají  právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický  řád  lidských  práv  a  základních  svobod,  založený  Listinou, jestliže  činnost  ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

 

HLAVA  TŘETÍ

Práva národnostních a etnických menšin

 

Čl. 24

    Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.

Čl. 25

    (1)  Občanům  tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj,  zejména  právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu,  právo  rozšiřovat  a  přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon.

    (2)  Občanům  příslušejícím  k  národnostním  a  etnickým  menšinám  se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též

a) právo na vzdělání v jejich jazyku,

b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku,

c) právo  účasti  na  řešení  věcí  týkajících  se  národnostních a etnických menšin.

 

HLAVA ČTVRTÁ

Hospodářská, sociální a kulturní práva

 

Čl. 26

    (1)  Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

    (2)  Zákon  může  stanovit  podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

    (3)  Každý    právo  získávat  prostředky pro své životní potřeby prací. Občany,  kteří  toto  právo  nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

    (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

Čl. 27

    (1)  Každý    právo  svobodně  se  sdružovat  s  jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.

    (2)  Odborové  organizace  vznikají  nezávisle  na  státu.  Omezovat počet odborových  organizací  je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

    (3)  Činnost  odborových  organizací  a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu  hospodářských  a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření  v  demokratické  společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

    (4)  Právo  na  stávku  je  zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo   nepřísluší  soudcům,  prokurátorům,  příslušníkům  ozbrojených  sil  a příslušníkům bezpečnostních sborů.

Čl. 28

    Zaměstnanci  mají  právo  na  spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 29

    (1)  Ženy,  mladiství  a  osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.

    (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

    (3) Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 30

    (1)  Občané  mají  právo  na  přiměřené  hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

    (2)  Každý,  kdo  je  v  hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

    (3) Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 31

    Každý    právo  na  ochranu  zdraví.  Občané  mají  na základě veřejného pojištění  právo  na  bezplatnou  zdravotní  péči  a  na  zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Čl. 32

    (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.

    (2)  Ženě  v  těhotenství  je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.

    (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.

    (4)  Péče  o  děti  a  jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou  výchovu  a  péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou  být  od  rodičů  odloučeny  proti  jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

    (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

    (6) Podrobnosti stanoví zákon.

Čl. 33

    (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

    (2)  Občané  mají  právo  na  bezplatné  vzdělání v základních a středních školách,  podle  schopností  občana  a  možností  společnosti  též na vysokých školách.

    (3)  Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených  zákonem;  na  takových  školách  se  může  vzdělání poskytovat za úplatu.

    (4)  Zákon  stanoví,  za  jakých  podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Čl. 34

    (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.

    (2)  Právo  přístupu  ke  kulturnímu  bohatství  je  zaručeno  za podmínek stanovených zákonem.

Čl. 35

    (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

    (2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

    (3)  Při  výkonu  svých  práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí,  přírodní  zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

 

HLAVA PÁTÁ

Právo na soudní a jinou právní ochranu

 

Čl. 36

    (1)  Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

    (2)  Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,   může   se   obrátit  na  soud,  aby  přezkoumal  zákonnost  takového rozhodnutí,  nestanoví-li  zákon  jinak.  Z  pravomoci  soudu  však  nesmí být vyloučeno  přezkoumávání  rozhodnutí  týkajících  se  základních práv a svobod podle Listiny.

    (3)  Každý    právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,  jiného  státního  orgánu  či  orgánu  veřejné  správy  nebo nesprávným úředním postupem.

    (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 37

    (1)  Každý    právo  odepřít  výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

    (2)  Každý    právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

    (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

    (4)  Kdo  prohlásí,  že  neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Čl. 38

    (1)  Nikdo  nesmí  být  odňat  svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

    (2)  Každý  má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů  a  v  jeho  přítomnosti  a  aby  se  mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 39

    Jen  zákon  stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uložit.

Čl. 40

    (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

    (2)  Každý,  proti  němuž  je  vedeno  trestní  řízení,  je  považován  za nevinného,  pokud  pravomocným  odsuzujícím  rozsudkem  soudu nebyla jeho vina vyslovena.

    (3)  Obviněný    právo,  aby  mu  byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby  a  aby  se  mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce  nezvolí,  ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.

Zákon  stanoví,  v  kterých  případech    obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

    (4)  Obviněný    právo  odepřít  výpověď;  tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

    (5)  Nikdo  nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen  nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

    (6)  Trestnost  činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době,  kdy  byl  čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

 

HLAVA ŠESTÁ

Ustanovení společná

 

Čl. 41

    (1)  Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a  3,  čl.  33  a  35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

    (2)  Kde  se  v  Listině  mluví  o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění,  jestliže  z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad.

Čl. 42

    (1)  Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky.

    (2)  Cizinci  požívají  v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv  a  základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.

    (3)  Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk,  jde-li  o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.

Čl. 43

    Česká   a   Slovenská   Federativní   Republika  poskytuje  azyl  cizincům pronásledovaným  za  uplatňování  politických  práv  a  svobod.  Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.

Čl. 44

    Zákon  může  soudcům  a  prokurátorům  omezit  právo  na podnikání a jinou hospodářskou  činnost  a  právo  uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy  a  územní  samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27  odst.  4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též  práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby.  Osobám  v  povoláních,  která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.