Koalice, opozice, lobby

 

Koalice

x    politologie spojení více politických stran v parlamentu k dosažení parlamentní většiny

x    koalice může být buď účelová, krátkodobá (např. k přijetí určitého zákona), nebo dlouhodobá k vytvoření vlády (koaliční vláda)

x    koalici mohou tvořit i opoziční strany s účelem paralyzovat vládní moc

x    předvolební koalice vzniká spojením několika politických stran a hnutí volební dohodou na určité období

x    uplatňuje se často při většinovém volebním systému, který zvýhodňuje velké strany

x    společná kandidátka malých stran pak umožňuje získat více mandátů

x    právo mezinárodní svazek států k prosazení společných zájmů (např. protihitlerovská koalice za 2. světové války)

x    sociologie skupina lidí sdružených k dosažení určitých cílů, na rozdíl od asociace krátkodobých nebo dočasných

 

Koalice volební

Ø      spojenectví dvou a více politických stran nebo politických hnutí za účelem společného volebních úspěchu

Ø      strany či hnutí, ač si každá z nich ponechává svou vlastní identitu, kandidují ve volbách společně

Ø      mají společnou kandidátní listinu, která na sebe obvykle koncentruje hlasy voličů všech koaličních stran či hnutí

Ø      tím se zvyšuje pravděpodobnost volebního úspěchu (proniknutí do parlametnu vůbec nebo získání kýženého počtu křesel)

 

Opozice, protiklad, odpor, opak; situačně opačný postoj

Ö     politologie skupina (strana, hnutí) orientovaná na změnu vlády a vedení politiky

Ö     v pluralitním politickém systému tvořena všemi politickými stranami, které nejsou ve vládě, i když jejich konkrétní vztah k vládě je různě odstupňován

Ö     ty z nich, které mají zastoupení v nejvyšším zákonodárném orgánu, tvoří tzv. parlamentní opozici, ostatní strany tvoří mimoparlamentní opozici

Ö     v demokratických zřízeních má opozice právo vyjadřovat zásadní nesouhlas s politikou vlády (při respektování ústavy) a usilovat demokratickým způsobem o změnu politických preferencí a o získání (parlamentní i mimoparlamentní) většiny

Ö     opozice se vytváří i v rámci jednotlivých politických stran, kde tvoří frakce

Ö     v nedemokratických společnostech je vystupování opozice považováno za ilegální

 

Opozice mimoparlamentní

§         politické strany či politická hnutí, respektive jednotlivé nezávislé osobnosti

§         snaží se být reálnou politickou alternativou stávající vládě a její politice

§         jako platforma pro jejich opoziční činnost jim nemůže sloužit půda zákonodárného sboru, neboť neuspěli ve volbách natolik, aby v něm obsadili křesla

 

Lobby

Þ    početná, většinou vlivná zájmová skupina, která prostřednictvím svých zaměstnanců či k této činnosti specializovaných advokátů (lobbystů) vytváří stálý nátlak na zákonodárce, ministry, členy byrokracie a výkonné moci včetně prezidenta za účelem ovlivnění jejich rozhodnutí ve vlastní prospěch

Þ    poprvé bylo užito americkým prezidentem U. Grantem podle vstupní haly (anglicky lobby) hotelu Villard ve Washingtonu, kde se v 19. stol. scházeli členové Kongresu a kde byli kontaktováni zástupci byznysu, průmyslu a různých zájmových skupin

 

Grant [grent] Ulysses Simpson, * 27. 4. 1822, † 23. 7. 1885

§         americký politik a státník

§         významně se zasloužil o vítězství Unie v občanské válce v letech 1861 – 65

§         1863 vrchní velitel armády USA, od 1866 armádní generál

§         republikán, díky popularitě se stal do té doby nejmladším americkým prezidentem v letech 1869 – 77

§         podporoval amnestii pro vůdce Konfederace a zasazoval se za občanská práva černochů

§         v prezidentské funkci nedokázal čelit rozšířené korupci

§         1881 odešel z politického života

 

Lobbismus

§         způsob ovlivňování, získávání a korumpování poslanců, aby obhajovali v parlamentu určité zájmy

Antilobby

§         vlivná zájmová politická nebo hospodářská skupina (lobby) namířená proti vlivu, činnosti jiné (už dříve existující) lobby

Skupina nátlaková

§         seskupení fyzických nebo právnických osob s cílem ovlivňovat rozhodování orgánů veřejné moci ve svůj prospěch

 

 

Politika

pol. vztahy, pol. program, pol. systém, pol. režim

 Politika

   správa veřejných věcí, oblast obecných státních záležitostí, umění řídit stát

   oblast společenské (veřejné) činnosti spočívající v účasti politických subjektů (politických stran, hnutí, skupin, jedinců) na státních záležitostech

   nástrojem k prosazování politických cílů je politická moc, o jejíž získání usilují v demokratických státech subjekty politiky nenásilnými prostředky;

   péče o záležitosti určitého oboru (úvěrová politika, mzdová politika);

   přeneseně hanlivě chytračení, intrikování, vychytralost

Politická strana

   subjekt politického systému, který je více či méně pevným sdružením občanů spojených stejnými či obdobnými názory na společenské vztahy, ekonomiku, postavení národa, člověka, náboženství nebo životní prostředí

   na rozdíl od jiných účastníků politických vztahů, např. odborů, zaměstnavatelských svazů, církví ap., strana politická usiluje svou účastí ve volbách o zastoupení ve volených státních orgánech, aby s podporou určité části populace získala přístup k politické moci a mohla tak realizovat státní politiku odpovídající strategickým zájmům různých skupin obyvatelstva

   politické strany se liší programy, způsobem organizace (centralizovaná strana, volnější sdružení), počtem členů (strana masová, strana elitní)

   vyvíjely se v souvislosti se zaváděním instituce parlamentu a v závislosti na prosazení hlasovacího práva

   od počátku 19. stol. se postupně staly (spolu s volněji organizovaným hnutím) jedním ze základních prvků systému politického, zejm. v demokraciích (viz též bipartismus, multipartismus)

 

Politika zahraniční

   činnost státu zaměřená do jeho vnějšího prostředí, tj. vůčí dalším subjektům mezinárodních vztahů (státy, mezinárodní organizace) a sledující realizaci jeho specifických cílů a prosazení mezinárodních zájmů na poli politiky mezinárodní

   její metody mohou sahat od politiky mírového soužití a vyjednávání až k politice konfrontace a ozbrojeného řešení konfliktů

   spektrum prostředků politiky zahraniční zahrnuje jak nástroje diplomatické, hospodářské, vědeckotechnické či kulturní, tak i nástroje vojenské

Politika mezinárodní

   určitá oblast mezinárodních vztahů, v nichž se realizuje politická činnost států a mezinárodních organizací, zaměřená vně těchto subjetků samých, tj. vůči ostatním státům a mezinárodním organizacím

   mezinárodní politiku je třeba posuzovat i vně kontextu mezinárodního práva (viz též mezinárodní právo veřejné), neboť ne každý mezinárodně politický akt musí být zároveň v souladu s mezinárodním právem (např. vojenská agrese je možným aktem odehrávajícím se na poli politiky mezinárodní, avšak současně je výrazným porušením norem mezinárodního práva)

Vztahy mezinárodní

   1. právo vztahy mezi státy, popř. nestátními aktéry mezinárodní politiky

   uskutečňují se v rámci existujícího systému mezinárodního, jehož charakterem jsou předurčeny

   2. politologie obor zabývající se analýzou a teorií fungování mezinárodní politiky a faktorů, které ji ovlivňují

Systém autoritativní

   více či méně diktátorský systém vlády

   jeho protikladem je demokracie a jeho extrémní podobou je absolutismus či totalitní systémy (např. fašismus, komunismus, nacionální socialismus)

Systém mezinárodní

   pravidelný vzorec interakcí mezi politickými jednotkami (aktéry) v mezinárodní politice

   je charakterizován zejm. povahou aktérů (impéria, národní státy, městské státy ap.), typem interakcí (spolupráce, konflikty, válka ap.), rozdělením moci uvnitř systému a strukturami, které v jeho důsledku vznikají (vnitřní uspořádání impérií, typy aliancí ap.), a normami chování a pravidly, kterými je stávající uspořádání udržováno (mezinárodní právo, mezinárodní organizace ap.)

   významnými systémy mezinárodními byly např. systém rovnováhy moci v 18. – 19. stol. a bipolární systém v období války studené

Systém parlamentní

  režim parlamentní – politický systém parlamentní republiky

   pravomoci prezidenta, který je obvykle volen parlamentem, jsou omezeny

   výkonná moc je přímo závislá na zákonodárné moci, parlament si může vynutit demisi vlády (vyslovení nedůvěry)

Systém politický

   souhrnný pojem pro mechanismy organizace a řízení celospolečenských procesů

   v obecnosti zahrnuje:

a) systém státní moci, tzn. ústavní zásady, právní řád, souhrn vztahů mezi státními orgány, politickými organizacemi (stranami, hnutími apod.) a institucemi a zájmovými skupinami;

b) specifické normy a politické tradice, politické postoje a orientace

Systém poloprezidentský, režim poloprezidentský

   politický systém usilující o optimální propojení funkcí hlavy státu a parlamentu, popř. i s oddělenou legitimitou (prezidentské volby přímé nebo uskutečňované kolegiem volitelů)

   v praxi se vyznačuje výraznou úlohou hlavy státu pouze tam, kde může počítat s vlastní parlamentní většinou a podružnější úlohou, je-li parlamentní většina stranicky odlišná

   často je výrazná úloha prezidenta redukována pouze na předem vymezené resorty, které jsou chápány jako nadstranické (obrana, zahraniční politika)

   prvky systému poloprezidentského uplatněny mj. ve Francii, v Rakousku, na Islandu

Systém poměrného zastoupení, proporcionální systém

   volební systém založený na rozdělování křesel v zákonodárném sboru jednotlivým politickým stranám či politickým hnutím úměrně celkovému počtu hlasů, které ve volbách obdržely

   systém poměrného zastoupení se vyznačuje tím, že jeho aplikace ve volbách umožňuje rozložením sil v parlamentu relativně přesně kopírovat rozložení určitých zájmově, respektive názorově spřízněných skupin obyvatelstva ve společnosti

Systém prezidentský, režim prezidentský – politický systém prezidentské republiky

   prezident je hlavou výkonné moci relativně nezávislé na parlamentu a většinou bývá (na rozdíl od systému parlamentního) volen nikoli parlamentem, nýbrž v přímých volbách nebo voliteli

   má rozsáhlé pravomoci, může vetovat zákony, rozpustit parlament a vypsat předčasné volby

   v některých zemích (USA) plní prezident i funkci předsedy vlády

Systém většinový, systém volební

   vychází z principu, že v každém volebním obvodu se volí jeden poslanec

   na zvolení v některých zemích stačí relativní většina (Velká Británie), v jiných zemích (Francie) je zapotřebí v prvním kole většina absolutní, v dalším kole stačí většina relativní

   systém většinový preferuje silné strany a zužuje politické spektrum

   druhým základním volebním systémem je systém zastoupení poměrného

Systém volební, soubory pravidel, podle nichž se počty voličských hlasů pro různé kandidáty převádějí na počet mandátů v zastupitelských orgánech

   v zásadě se v ustavování reprezentantů rozlišuje mezi většinovým principem (viz též systém většinový, zastoupení většinové) a poměrným principem (viz též zastoupení poměrné)

   většinové volby navazovaly na středověkou myšlenku zastoupení celých komunit i v územním aspektu (zastupuje ten, kdo je pánem v určité komunitě na určitém území)

   s rozvojem politických stran se většinový systém přeměnil v zásadu maximalizace zastoupení či demokracie na výstupu, tedy v argument, že nesporní vítězové v jednotlivých obvodech mohou sestavit zřetelnou vládu s plnou odpovědností v daném volebním období; o složení vlády de facto rozhodují již sami voliči

   v klasické podobě, kde „vítěz bere vše“ a kde mu k tomu postačí relativní většina, dochází při větším počtu kandidátů ke zkreslení voličské vůle a v krajní podobě i k vládám, které přes většinovou parlamentní podporu mají pouze menšinovou důvěru voličů

   tento problém je v některých většinových systémech řešen dvěma koly voleb, z nichž v prvním jsou zvoleni jen ti, kteří získali absolutní, nadpoloviční většinu ve svém volebním obvodě, druhého se účastní jen ti nejúspěšnější z kola prvního

   systém zastoupení poměrného maximalizuje reprezentativnost, tj. zastoupení všech názorových proudů v zákonodárném orgánu, a sestavení vlád z různobarevných parlamentů pak ponechává na koaličním jednání v povolebním období

   nevýhodou bývají názorově příliš pestré parlamenty, protahující koaliční jednání a komplikující akceschopnost vlády i parlamentu

   přílišné fragmentaci se ve většině poměrných soustav čelí omezovací klauzulí, podle níž získávají mandáty jen strany přesahující stanovené procento hlasů v nějakém regionálním nebo celostátním měřítku

Režim politický

   forma vlády

   způsob organizace a výkonu politické moci, tedy způsob, jak se ve společnosti řeší vztah vládnoucích a ovládaných

   povaha režimu politického určuje, jak jsou vybíráni ti, kdo vládnou, a jaké formy moci využívají

   tradiční politické myšlení považuje klasifikaci režimu politického za jádro vědy o politice (politologie)

   typologií režimu politického se zabýval Platón, Aristoteles, Ch. L. Montesquieu

   tradiční pojetí s různými obměnami rozlišuje zejm. režim politický založený na vládě jednoho (monarchie), na vládě menšiny (oligarchie) a na vládě většiny (demokracie)

   pro charakterizování moderního režimu politického je důležitá povaha a způsob fungování politických institucí, systému politických stran, volebního systému, typu rozhodovacího procesu, ústavnosti a typu legitimity

   sleduje se nejen ústavní a právní zakotvení režimu politického, ale zejm. jeho skutečné fungování

   režim politický může přetrvat i při změně ústavy

   naopak při stejném typu ústav mohou existovat i různé politické režimy

Režim vojenský

   forma politického systému, ve které je státní mechanismus ztotožněn s vojenskou strukturou

   volené orgány jsou nahrazovány systémem vyhlášek a příkazů

   v čele nejčastěji kolektivní hlava státu junta, složená ze zástupců nejvyšších složek armády, popř. vojenský diktátor

Diktatura, vláda příkazů

   neomezená vláda jednotlivce (diktátora), skupiny či strany

   monopolizace moci ve státě, a to buď v rámci ústavních zákonů, nebo násilím

   diktatura má své kořeny v orientální despocii a v řecké tyranidě, od kterých se však podstatně odlišuje

   v římské republice byla mimořádným úřadem k vyřešení naléhavých problémů (viz též diktátor)

   většinou se rozlišují dvě formy diktatur: ústavní, koncentrující moc v mezích zákona (smyslem jejího zavedení je urychlení určitých procesů ve státě), a protiústavní, neomezená, revoluční diktatura, která je sama sobě zákonem

   ve 20. stol. se uplatnily tři typy protiústavní diktatury:

   diktatura tradičně křesťanské orientace (F. Franco, A. Salazar, A. Pinochet)

   diktatura socialistické provenience (marxistická diktatura proletariátu – SSSR aj. komunistické státy)

   diktatura vzešlá z nacionalismu (fašistický typ diktatury – A. Hitler, B. Mussolini)

 

PolITICKÉ subjekty

pol. pluralizmus, pol. strany

Pluralismus

   postoj či názor, který dává přednost mnohosti a rozmanitosti před jednotným a shodným

   filozofie názor, že existuje více na sobě nezávislých druhů jsoucen (důsledným pluralismem je monadologie G. W. Leibnize), uznání mnohosti i v epistemologickém, náboženském, etickém a dalším smyslu jako konstitutivní složky skutečnosti, opak monismu

   politologie

   existence více politických stran působících v politickém systému vedle sebe, za rovných podmínek

   pluralismus je jedním ze základních rysů moderní demokratické společnosti; je výrazem principu tržního systému (trh politických idejí)

   umožňuje artikulaci politických zájmů jednotlivých sociálních skupin (i profesních, národnostních, regionálních ap.) a spolu s principem ústavnosti a zákonnosti dává možnost nenásilného převzetí politické moci cestou volebního vítězství

   dualismus, monismus

   sociologie pojem označující skutečnost, že společnost se skládá z množství vedle sebe existujících a navzájem si konkurujících sociálních skupin. Střet zájmů těchto skupin je základem politiky

Politická strana

   subjekt politického systému, který je více či méně pevným sdružením občanů spojených stejnými či obdobnými názory na společenské vztahy, ekonomiku, postavení národa, člověka, náboženství nebo životní prostředí

   na rozdíl od jiných účastníků politických vztahů, např. odborů, zaměstnavatelských svazů, církví ap., strana politická usiluje svou účastí ve volbách o zastoupení ve volených státních orgánech, aby s podporou určité části populace získala přístup k politické moci a mohla tak realizovat státní politiku odpovídající strategickým zájmům různých skupin obyvatelstva

   politické strany se liší programy, způsobem organizace (centralizovaná strana, volnější sdružení), počtem členů (strana masová, strana elitní)

   vyvíjely se v souvislosti se zaváděním instituce parlamentu a v závislosti na prosazení hlasovacího práva

   od počátku 19. stol. se postupně staly (spolu s volněji organizovaným hnutím) jedním ze základních prvků systému politického, zejm. v demokraciích (viz též bipartismus, multipartismus)

Bipartismus

   idealizovaný obraz stranického systému (zejm. britského), který vychází ze dvou v zásadě stejně silných stran, jež se pravidelně střídají u moci

   vítězná strana sama tvoří vládu, za niž je také plně odpovědná

   charakteristická je tendence k majoritnímu, nikoli konsenzuálnímu způsobu řešení konfliktů.

Multipartismus

   s úspěchem ve volbách mohou počítat více než dvě strany a kde se tudíž vesměs vytvářejí vlády koaliční

Hnutí

   soubor kolektivních akcí, postojů a orientací zaměřených na dosažení určitého cíle

   na rozdíl od strany je méně institucionalizované

   politické hnutí zpravidla zpochybňuje stávající společenské uspořádání a usiluje o jeho přeměnu

   členové hnutí mají často všezahrnující představy o podobě žádoucí společnosti a většinou apelují na obecné mravní hodnoty ve snaze legitimovat své cíle

   v případě dosažení svých požadavků buď zanikají, nebo postupně opouštějí původní principy a fungují dále jako určitá mocenská síla a za clonou původních ideálů pragmaticky budují nové struktury moci

   často se transformují do podoby politické strany, což může, ale nemusí být vyjádřeno změnou názvu (transformace části Občanského fóra v Občanskou demokratickou stranu, ponechání zavádějícího termínu v názvu politické strany Hnutí za demokratické Slovensko)

   hnutí parciální má omezené cíle, které mohou být uskutečněny bez radikálních přeměn společnosti (hnutí regionální, mládeže, abstinentské, homosexuálů ap.)

   v současnosti se rozvíjejí četná hnutí prosazující alternativní způsoby života (Taizé, Hare Kršna, New Age)

 

Hnutí zelených – politické skupiny a nátlakové organizace usilující o záchranu životního prostředí. Předchůdci hnutí zelených byly skupiny beatniků a hippies v 60. letech, odmítající konzumní společnost. Od 70. let vznikaly politické strany zelených v řadě zemí a snažily se probudit ekologické svědomí. Boj se státní administrativou či s vládnoucími politickými koalicemi je tlačí do opozice a často i k výraznému posunu směrem k levému extremismu.

Greenpeace [grínpís], mezinárodní hnutí ochránců životního prostředí. Založeno v roce 1971, původně na protest proti americkým jaderným pokusům u Aljašky. Sídlo rady je v Amsterdamu. Hlavní činností je vedení kampaní proti jadernému zbrojení, za zastavení znečišťování životního prostředí a na ochranu přírody. Greenpeace zásadně nepoužívají násilí, což zvyšuje jejich popularitu. V roce 1985 francouzská tajná služba potopila u Nového Zélandu jejich loď Rainbow Warrior. Hnutí Greenpeace zastoupeno i v ČR.

 

webzdarma.cz