Renesanční filozofie, její rysy a uzlové problémy, rozvoj přírodní vědy

 

Filozofie renesanční

*        období vývoje evropské filozofie mezi středověkem a novověkem v 15. – 16. stol.

*        jejím hlavním cílem je emancipace filozofického myšlení i vědeckého poznání z pout scholastiky

*        nové rysy filozofie renesanční vystihují pojmy

§         naturalismus (vztah k přírodě)

§         senzualismus (smyslová zkušenost)

§         panteismus (spojení Boha a přírody)

§         racionalismus (rozumové ovládnutí skutečnosti)

§         individualismus a antropocentrismus (člověk je tématem umělců i filozofů; stává se středobodem vesmíru, je strůjcem svých dějin, zodpovídá vnitřně za svou víru)

*        počátky spojeny s rozvojem italských měst

*        rozvinula se zvláště v Itálii, poté ve Francii, v Německu, v Anglii a jinde

*        často v rozporných vztazích s reformací

*        nejprve se utvářela jako renesanční humanismus

*        spojena s učenci a vzdělanci, kteří se zabývali texty antických autorů a rozvíjeli jejich myšlenky

*        významná je v tomto ohledu zejména činnost Akademie florentské, zaměřené platónsky a novoplatónsky

*        mimo tento proud P. Pomponazzi rozvíjel od scholastiky očištěný aristotelismus

*        humanistickou vzdělanost mimo Itálii ztělesnil zejména Erasmus Rotterdamský a M. de Montaigne

*        rozpad středověkých struktur (státu, rytířstva, církve) a vznik nových útvarů vyvolal zájem o sociální otázky (N. Machiavelli, H. Grotius)

*        vznikaly vize o rozumné a harmonické společnosti, utopie (T. Morus, F. Bacon, T. Campanella)

*        pod vlivem antických autorů, hermetických spisů a očištěného aristotelismu se souběžně utvářela přírodní filozofie (M. Kusánský, H. C. Agrippa, H. Cardanus, B. Telesius, Paracelsus, G. Bruno)

*        nový pohled na přírodu je spojen s rozvojem vědy, zejména astronomie (heliocentrismus), mechaniky a geometrie (J. Kepler a G. Galilei)

*        nejvýznamnějšími českými renesančními mysliteli jsou zejména humanista V. Kornel ze Všehrd, lékař a filozof J. Jesenský (Jesenius) a astronom T. Hájek z Hájku

 

Naturalismus

o       koncepce považující přírodu (latinsky natura) za jediné jsoucno (popř. za jsoucno natolik základní, že všechna ostatní na něj mohou být redukována)

o       v etice se pokouší odvodit morálku z přírodních principů

o       v teorii společnosti vysvětluje sociální život na základě geografického prostředí, z biologických a rasových vlastností lidí ap

o       metodologický naturalismus vychází z předpokladu, že neexistuje žádná oblast, na kterou by nebylo možné aplikovat metody přírodních věd


Senzualismus , z latinského sensus – vjem

Þ    forma empirismu, pokládající smyslovost za hlavní či jediný zdroj poznání

Þ    proti racionalismu se snaží odvodit veškerý obsah vědomí z počitků

Þ    představitelem byl např. É. B. de Condillac

 

Panteismus, z řeckého pan - vše, theos – bůh

Ø      náboženská a filozofická koncepce, podle níž je Bůh principem, který neexistuje mimo přírodu, nýbrž je s ní identický

Ø      Bůh jako absolutní jsoucno spadá v jedno s přírodou

Ø      pojem zaveden na zač. 18. stol., obsahově je však mnohem starší

Ø      nejznámější teorie vykazující rysy panteismu vypracovali G. Bruno, J. Böhme, B. Spinoza, J. W. von Goethe, F. W. J. Schelling, Mistr Eckhart a jiní

 

Racionalismus, z latinského ratio – rozum

a) filozofický směr považující rozum za jediný nebo rozhodující zdroj poznání

¨      původ racionalismu již v antice (Parmenidés, Platón)

¨      rozvíjel se zejm. ve filozofii novověké

¨      opak empirismus

b) přesvědčení o neomezených schopnostech lidského rozumu

¨      rozumový (racionální) postoj k životu

c) filozofický novověký názor, podle něhož je skutečnost i příroda rozumovou konstrukcí (původně božskou), takže pravidla rozumového usuzování platí i pro skutečnost samu

¨      co odporuje např. principu vyloučeného třetího, principu totožnosti, příčinnosti a pod., nemůže být skutečné

¨      projevuje se nejvýrazněji v německé klasické filozofii

¨      opak iracionalismus

 

Individualismus

a) způsob uvažování, který za výchozí bod myšlení, jednání, hodnocení (etického, společenského) klade proti celku individuum, jedince s jeho schopnostmi, zájmy a právy a s důrazem na jeho samostatnost

§         politicky se projevuje uplatňováním práv jednotlivce proti mocenské nadvládě státu

§         teoreticky i politicky je spjat zejména s liberalismem 19. stol. (kořeny již v renesanci a osvícenství)

§         sociologicky chápán jako rozvíjení relativní autonomie jedince ve společnosti

§         společnost chápe jako účelové sdružení svobodných lidí a všechny další společenské jevy odvozuje i hodnotí z hlediska jejich svobody, jejich potřeb a zájmů

§         opak kolektivismu

b) individualismus metodologický, společenskovědní směr inspirovaný zejména M. Weberem

 

Antropocentrismus

>        sklon považovat člověka za střed a těžiště světa, hodnotit všechno pouze z lidského hlediska

>        užívá se většinou v pejorativním smyslu

>        v současnosti je proti antropocentrismu silně zaměřeno např. ekologické myšlení, jehož základem je minimalizace škod způsobených člověkem v přírodě

>        ekologické myšlení se rozvíjí od 2. poloviny 20. stol.

 

Tato stránka WWW je 16