Filozofie 19. století

materializmus, pozitivizmus a německý idealizmus

 

Materialismus

ò      novověký filozofický názor (od 18. stol.; tendence již od počátků filozofického vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly

ò      veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu

ò      s materialismem obvykle souvisí i gnozeologický optimismus

ò      jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost

ò      významní představitelé materialistické orientace:

o       indická filozofická škola lókajáta,

o       řecký filozof Démokritos a Epikúros,

o       římský Lucretius,

o       francouzští osvícenci (La Mettrie, H.-D. Holbach, C. A. Helvétius aj.),

o       britští empirici (F. Bacon, T. Hobbes),

o       marxismus

ò      z latinského materia (hmota)

ò      opak idealismu

ò      význam rozporu mezi idealismem a materialismem v dějinách filozofie často přeceňován a neoprávněně schematizován (zejména v marxismu)

 

Strauss David Friedrich, * 27. 1. 1808, † 8. 2. 1874

ò      německý filozof; mladohegelovec

ò      původně teolog, později kritik náboženství

ò      v knize Život Ježíšův popíral historičnost Ježíšovy osobnosti, kterou považoval za produkt mýtu

ò      mladohegelovci

o       stoupenci tzv. hegelovské levice, radikálního křídla hegelovské filozofické školy, kteří na rozdíl od konzervativnějších starohegelovců navazovali na Hegelovu dialektickou metodu a kritizovali jeho systém

o       kriticky zaměřeni na soudobé poměry, provedli též významnou kritiku náboženství

o       hlavní představitelé: B. Bauer, D. F. Strauss, M. Stirner, zpočátku K. Marx

 

Feuerbach [fojrbach] Ludwig, * 28. 7. 1804, † 13. 9. 1872

ò      německý filozof

ò      neortodoxní stoupenec hegelovské levice

ò      odmítl Hegelovu dialektiku, vypracoval vlastní materialistickou filozofii

ò      původ náboženství vykládal na základě teorie odcizení: člověk projektuje do bohů své vlastní touhy a ideály, které jsou na zemi jeho silami neuskutečnitelné

ò      toto odcizení může překonat tak, že bude svou pravou přirozenost (chápanou biologicky a psychofyzicky) uskutečňovat v poslušnosti zákona lásky člověka k člověku

ò      za hybnou sílu lidské vůle pokládal úsilí o štěstí, které však vede k pocitu morální zodpovědnosti za druhé

ò      ovlivnil ruské revoluční demokraty, K. Marxe a F. Engelse

ò      hlavní díla: Podstata křesťanství, Přednášky o podstatě náboženství

 

Pozitivismus

v     jeden z nejvlivnějších filozofických směrů 19. a 20. stol., vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů empirických věd

v     usiluje být filozofií a metodologií vědy

v     metodologicky jsou pro pozitivismus příznačné objektivismus, popisnost a faktografie

v     odmítá jakékoli metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve zkušenosti

v     zakladatelem pozitivismu je A. Comte, který zdůrazňoval pozitivní stránku jevů

v     otázku o podstatě věcí a jevů považoval za nevýznamnou

v     další významní představitelé: J. S. Mill a H. Spencer

v     koncem 19. stol. a na počátku 20. stol. se jako druhá fáze pozitivismu osamostatnil empiriokriticismus

v     ve 30. letech 20. stol. vznikl pozitivismus logický (novopozitivismus), který dodnes ovlivňuje myšlení zejména v přírodních vědách

v     zákon tří stadií

Zákon tří stadií

v     Comtova charakteristika vývoje lidského poznání

v     Lidstvo v průběhu vývoje prochází třemi fázemi:

Ø      1. v teologickém stadiu interpretuje člověk svět na základě vůle božských sil

Ø      2. v metafyzickém stadiu se jevy vysvětlují působením abstraktních sil za pomoci logických konstrukcí

Ø      oproti předchozímu stadiu je objevena určitá zákonitost a pravidelnost zkoumaných jevů

Ø      3. v pozitivním stadiu se duch zříká interpretace světa prostřednictvím zázraků i metafyzického konstruování pojmů

Ø      otázku po příčinách věcí nahradilo hledání způsobu, jak popsat fungování zákonů a vztahů mezi zákony

Ø      místo fantazií se člověk pokouší dosáhnout objektivní pravdy prostřednictvím důkazů vycházejících z pozorování a experimentu

Ø      třetí stadium je vrcholné, z čehož plyne, že vědu jako způsob chápání světa již nelze překročit

v     tři stadia odpovídají trojímu věku lidstva: dětství, jinošství a dospělosti

 

Comte [kómt] Auguste, Isidor-Auguste-Marie-François-Xavier, * 19. 1. 1798, † 5. 9. 1857

ò      francouzský filozof a sociolog

ò      spoluzakladatel pozitivismu a sociologie, tvůrce termínu sociologie

ò      cílem jeho teoretického systému byla reforma lidského myšlení, a tím i společnosti, jejíž stav po Velké francouzské revoluci považoval za neuspokojivý

ò      usiloval o zvědečtění společenského poznání, které má dosáhnout stejné exaktnosti jako v přírodních vědách

ò      ve své klasifikaci věd považoval sociologii za jedinou společenskou vědu

ò      lidstvo zatím prošlo dvěma vývojovými stadii (teologickým a metafyzickým) a postupně vstupuje do stadia pozitivního (vědeckého), v němž všechny oblasti života budou řízeny vědou (viz též zákon tří stadií)

ò      sociologii členil na sociální statiku a sociální dynamiku

ò      společenský vývoj musí být jednotou pořádku a pokroku

ò      společenská harmonie bude založena na myšlenkovém konsensu, kterého bude dosaženo díky novému vědeckému náboženství (předmětem jeho kultu je lidstvo)

ò      hlavní dílo: Cours de philosophie positive (Kurs pozitivní filozofie)

 

Bentham [bentem] Jeremy, * 15. 2. 1748, † 6. 6. 1832

ò      anglický právník, sociální myslitel a teoretik morálky

ò      zakladatel utilitarismu

ò      podle Benthama může být morálka matematicky vyčíslena jako souhrn radostí a utrpení vznikajících v důsledku jakéhokoli jednání

ò      je proto třeba hledat takové modely chování, které jsou schopny zajistit pro co nejvíce lidí to největší potěšení s co nejmenšími útrapami

ò      jako právník se pokoušel o zdokonalení trestního práva a vytvořil projekt vzorného vězení

 

Mill John Stuart, * 20. 5. 1806, † 8. 5. 1873

ò      britský filozof a logik; představitel pozitivismu

ò      ovlivněn G. Berkeleym, D. Humem, J. Benthamem a A. Comtem

ò      zastával metodologický empirismus, odmítající všechny apriorní předpoklady

ò      vypracoval systém, tzv. induktivní logiky, zejména metodu kauzální analýzy

ò      logiku a filozofii podřizoval psychologii

ò      v etice stoupenec utilitarismu

ò      hlavní díla: Principy politické ekonomie, Logický systém, Utilitarismus, Poddanství žen

 

Spencer [spensr] Herbert, * 27. 4. 1820, † 8. 12. 1903

ò      anglický filozof a sociolog

ò      spolutvůrce pozitivismu, spoluzakladatel sociologie, kterou budoval na principech naturalismu, evolucionismu a organicismu

ò      vytvořil klasifikaci společností (jednoduché, složité, podvojně složité a trojitě složité) a typologii společností (vojenské a průmyslové)

ò      jako první se systematicky zabýval společenskými institucemi, které rozdělil na domácí, obřadní, politické, církevní, profesionální a průmyslové

ò      politický stoupenec liberalismu

ò      hlavní dílo: A System of Synthetic Philosophy (Systém syntetické filozofie)

Romantika a německý idealizmus

 

Fichte Johann Gottlieb, * 19. 5. 1762, † 29. 1. 1814

ò      německý filozof; představitel německé klasické filozofie, pokračovatel Kantův, předchůdce F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela

ò      stojí na začátku romanticko-idealistické filozofie činné stránky, čili aktivního Já

ò      podle Fichteho má filozofie tvořit základ všech věd, tj. být vědoslovím

ò      avšak nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z něhož lze odvodit celý svět

ò      Fichte obdivoval Kantovu transcendentální (mimozkušenostní) filozofii, nesdílel však jeho představu o vztahu mezi aposteriorním (odvozeným) a apriorním (předem daným) poznáním

ò      soudil, že buď pasívní povaha odvozuje své představy od věci (senzualismus, materialismus), nebo Já aktivně klade před sebe předmět poznání a tak aktivně vytváří svět v ideji a obrazotvornosti (idealismus)

ò      navázal na Kantovo vyzdvižení praktického rozumu nad rozumem teoretickým i na jeho myšlenku autonomie člověka jako morální bytosti vyčleněné z vnější nutnosti

ò      za podstatu lidského vědomí pokládal čin

ò      teoretik národního státu

ò      z díla: Wissenschaftslehre (Vědosloví,1974), Pojem vzdělance

 

Schelling [šeling] Friedrich Wilhelm Joseph, * 27. 1. 1775, † 20. 8. 1854

ò      německý filozof; představitel německé klasické filozofie

ò      Po studiu teologie (spolu s G. W. F. Hegelem) se v Jeně sblížil s romantismem; zaměřen k intuitivnímu myšlení, emocionalitě a přírodě

ò      proti subjektivnímu idealismu J. G. Fichta koncipoval objektivní idealismus a obnovil „práva přírody“

ò      v jeho filozofickém vývoji lze rozlišit období přírodní filozofie (naturfilozofie), transcendentálního idealismu, filozofie identity, filozofie svobody a pozitivní filozofie (tzv. filozofie zjevení)

ò      ve své přírodní filozofii dospěl k pochopení dynamismu a stupňovitého uspořádání přírody, která směřuje k člověku a duchu

ò      jestliže přírodní filozofie ukazuje, jak z přírody (z objektivního) vzniká duch (subjektivní), je nutný i druhý postup – výklad objektivního (přírody) ze subjektivního (z ducha), což je obsahem transcendentální filozofie (Systém transcendentálního idealismu), v níž vykládal ducha skrze jeho tři základní „potence“: poznání, jednání a umění (které považuje za nejvyšší útvar ducha)

ò      základní tezí jeho filozofie identity je dvoupólovost světa

ò      jedním směrem převažuje subjektivní čili ideový svět (duch a dějiny), druhým směrem objektivní svět čili příroda

ò      v prazákladu je však obsažena absolutní jednota objektivního a subjektivního; příroda je nevědomou činností ducha a duch je sebeuvědomováním přírody

ò      v pozdní fázi svého vývoje se zabýval zejm. problematikou lidské svobody, avšak v souvislosti se souběžnými výzkumy mytologie a náboženství (Filozofie a náboženství) začala jeho dílo prostupovat mystika a iracionalismus

ò      hegelovskou i svou vlastní racionalistickou filozofii označil za negativní

ò      za prazáklad světa začal považovat temnou iracionální vůli

ò      jeho nová, pozitivní filozofie vycházela z historického faktu zjevení Boha v dějinách. – Vývojová rozmanitost Schellingových názorů ovlivnila mnohé myslitele; rané myšlenky převzal a kriticky rozvíjel G. W. F. Hegel

ò      v poslední fázi svého vývoje byl Schelling považován za jednoho ze zakladatelů iracionalistického myšlení 2. pol. 19. stol. (působil na A. Schopenhauera a F. Nietzscheho)

ò      ovlivnil rovněž filozofii života, filozofickou antropologii M. Schelera i existencialismus

 

Hegel [hégl] Georg Wilhelm Friedrich, * 27. 8. 1770, † 14. 11. 1831

v     německý filozof; profesor na univerzitě v Jeně, Heidelbergu a Berlíně, hlavní představitel německé klasické filozofie

v     po etapě vzájemného ovlivňování s F. W. J. Schellingem dospěl k filozofii „absolutního idealismu“, kterou se snažil vypracovat jako jednotný systém filozofické vědy

v     úvodem k ní je Fenomenologie ducha

v     systém opírá o princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení ztotožněno

v     svět je rozvíjením absolutní ideje

v     její rozvoj probíhá dialekticky (vývojem protikladů) ve třech stupních, podle kterých Hegel člení i svou filozofii:

Ø      1. Logika, v níž se idea projevuje sama v sobě a pro sebe; vytváří pojmy a v nich se poznává

Ø      2. Filozofie přírody, v níž idea upadlá do přírody popírá sama sebe, je odcizením (jinobytím) ducha

Ø      3. Filozofie ducha, v níž idea neguje předchozí stadium a na vyšší úrovni se ze své vnější existence navrací k sobě prostřednictvím člověka

v     děje se tak opět ve třech stupních:

Ø      a) subjektivní duch; duch si uvědomuje sebe sama, vzniká pojem sebevědomí

Ø      b) objektivní duch; duch se projevuje v řádu lidských dějin (v rodině, společnosti, státu)

Ø      c) absolutní duch; duch se poznává v celku světa a dějin; vzniká umění, náboženství a filozofie

v     v dialektice prohloubil pojem syntézy, kterou chápal nejen jako „zrušení“, ale též „zachování“ a „pozvednutí“ původního určení

v     formuloval hlavní pojmy a zákony dialektiky, které pozoruhodně aplikoval zejm. ve filozofii dějin:

Ø      dějinami vládne rozum

Ø      konkrétní národy a civilizační etapy jsou jednotlivými stupni v sebepoznání ducha

Ø      rozvoj rozumu, ducha se děje prostřednictvím lidské aktivity, jejímž obsahem je negace přírody čili vývoj společnosti a jejím prostředkem je práce čili přetváření světa

v     Hegel celek své filozofické koncepce velmi konkrétně rozpracoval i pro dílčí oblasti filozofie dějin, filozofie náboženství, filozofie společnosti (Základy filozofie práva), estetiky, dějin filozofie (Dějiny filozofie). Inspiroval výrazně filozofii poklasickou; vyvolal souhlasná i odmítavá (zejm. iracionalismus) stanoviska

 

Filozofie 19. století

marxizmus, Schopenhauer, Kierkegaard, Nitzsche

 

Marxismus

Þ    filozofický a ekonomický systém vycházející z děl K. Marxe a F. Engelse

Þ    vznikl ve 40. letech 19. stol. jako filozofie praxe

Þ    kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filozofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský utopický socialismus

Þ    marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje

Þ    cílem je dovést proletariát k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly

Þ    člověka chápe jako „souhrn společenských vztahů“, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce

Þ    dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj

Þ    tradičně se marxismus dělí na marxistickou politickou ekonomii, marxistickou filozofii (materialismus dialektický a materialismus historický) a tzv. vědecký komunismus – teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje

Þ    jednostranným absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejm. názorů na třídní boj, vznikl leninismus (marxismus-leninismus)

Þ    některé teoretické proudy vyšlé z marxismu obohatily evropskou myšlenkovou tradici

Þ    jde zejména o marxistickou antropologii (H. Marcuse, částečně E. Fromm, v Čechách Z. Kalandra), marxismem ovlivněný existencialismus (J.-P. Sartre v jedné fázi svého vývoje), ideologii frankfurtské školy aj.

Þ    marxismus výrazně ovlivnil dějiny konce 19. a celého 20. stol.

Þ    filozofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy aj.)

 

Marx Karl, * 5. 5. 1818, † 14. 3. 1883

Þ    německý filozof, ekonom a politik

Þ    spolu s F. Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí

Þ    aktivně činný v mezinárodním dělnickém hnutí

Þ    1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifes

Þ    po roce 1849 žil většinou v Londýně

Þ    spoluzakladatel a sekretář I. internacionály

Þ    ostře potíral anarchismus (M. A. Bakunin) a učení F. Lassalla

Þ    zpočátku mladohegelovec, ovlivněn L. Feuerbachem, zejm. jeho teorií odcizení

Þ    později odmítl z materialistických pozic Hegelovo učení o absolutní ideji jako základu světa a materialisticky reinterpretoval Hegelovu dialektickou metodu (viz též materialismus dialektický)

Þ    člověka pochopil jako souhrn společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce (viz též materialismus historický)

Þ    na základě podrobné analýzy (Kapitál) ekonomického mechanismu kapitalistické společnosti volné soutěže dospěl k přesvědčení o historickém poslání proletariátu a nevyhnutelnosti nastolení nové beztřídní společnosti, která vyřeší všechny reálné rozpory a problémy a bude znamenat úplnou emancipaci lidstva

Þ    výrazně ovlivnil dějiny 2. pol. 19. a 20. století, inspiroval různé proudy levicově orientovaného filozofického a ideologického myšlení

Þ    další díla: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta

 

Schopenhauer, Kierkegaard, Nitzsche

 

Schopenhauer [šopenhauer] Arthur, * 22. 2. 1788, † 21. 9. 1860

v     německý filozof; metafyzický idealista, voluntarista a iracionalista, hlasatel pesimismu

v     vyšel z Kantovy filozofie, ovlivněn Platónem a indickou náboženskou filozofií (zejm. upanišadami a buddhismem)

v     hlavní zásada jeho filozofie je plně naznačena v jeho nejvýznamnějším díle Svět jako vůle a představa: to, co každodenní a vědeckou zkušenost uchopuje jako svět, je jen „jev“ (svět jako představa), který pravou povahu světa neprojevuje, nýbrž zakrývá

v     skrytým metafyzickým základem světa, vševládnou podstatou, je vůle – temné absurdní a slepé puzení (vůle k životu), jež je posledním důvodem absurdity

v     vůli má člověk danou v sobě bezprostředně jako klíč k vlastnímu „já“

v     jedinou cestou, kterou se může osvobodit od starosti, je oproštění se od této vůle k životu buď kontemplací platónských „čistých“ idejí v umění (umění přetváří předmět nenaplněné touhy v předmět nepředpojaté estetické kontemplace), nebo asketismem, který radikálně ruší naše životní zaujetí, popírá důsledně naši individualitu a končí rozplynutím se v nicotě

v     voluntarismus

o       filozofický směr pokládající vůli za základní složku poznání (gnozeologický voluntarismus), za nejvyšší princip a podstatu bytí (ontologický voluntarismus) nebo za rozhodující základ vědomí, psychiky (voluntarismus psychologický)

o       A. Schopenhauer formuloval voluntarismus jako samostatný filozofický směr – vůle se u něho přeměňuje v slepý a nesmyslný prazáklad světa

 

Kierkegaard [kjerkegór] Sören, * 5. 5. 1813, † 11. 11. 1855

v     dánský teolog, filozof a spisovatel

v     předchůdce existencialismu a dialektické teologie

v     podrobil kritice Hegelovu dialektiku za její racionalismus, historismus a myšlenku řešitelnosti protikladů v průběhu rozporuplného vývoje světa

v     za hlavní považoval otázku, jak se může konkrétní člověk ve své konečnosti prosadit proti totalitním nárokům logicky zkonstruovaného světa, proti společenské nivelizaci a formalisticky zplaněné víře oficiálního křesťanství

v     stavěl se za subjektivní pravdu, individuální existenci, kvalitativní dialektiku

v     odmítal jakékoli zprostředkování mezi člověkem a absolutnem

v     setkání člověka a Boha je vztah dvou vzájemně cizích světů, přechod mezi nimi lze provést pouze skokem (překonáním sebe) za cenu utrpení a úzkosti

v     z díla: Okamžik, Současnost, Svůdcův deník

v     Kierkegaardovy spisy, patří svými detailními psychologickými pozorováními, rafinovaným stylem, přesvědčivostí osobního prožitku, fantazií a krásným básnickým jazykem k nejvýznamnějším dílům dánské literatury

 

Nietzsche [nýče] Friedrich, * 15. 10. 1844, † 25. 8. 1900

v     německý filozof; iracionalista a voluntarista

v     nevěřil v poznávací sílu rozumu bránícího falešné ctnosti a zjednodušujícího bohatou a živou skutečnost

v     zpočátku byl ovlivněn Schopenhauerovým pesimismem a estetikou R. Wagnera, německým romantismem a antickými mysliteli

v     v díle Zrození tragédie z ducha hudby vytvořil romantickou typologii apolinského (světlého, racionálního) a dionýského (temného, iracionálního) principu kultury (apolinské a dionýské)

v     pramenem poznání je podle Nietzsche intuice, postihující základní princip života – vůli k moci

v     úkolem filozofie je přehodnocení všech hodnot (zejm. křesťanských), které vůli k moci snižovaly, a přijetí nové panské morálky, která ospravedlňuje právo nespoutaného života, učí tvrdosti a připravuje příchod nadčlověka

v     jeho díla (Tak pravil Zarathuštra, Mimo dobro a zlo, Vůle k moci a jiná) mají vysokou estetickou hodnotu. Nietzsche výrazně ovlivnil vývoj filozofie v druhé pol. 19. a zejm. ve 20. stol.

v     inspiroval filozofii života, existencialismus a další filozofické směry

v     filozofie života

o       široký a různorodý směr ve filozofii konce 19. a v 20. stol., vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filozofie

o       podle filozofie života nelze život uchopit nástroji pouhého myšlení; její představitelé dávají přednost dění před strnulým bytím, skutečnost chápou organicky (velká část filozofie života vychází z biologie, mnozí představitelé směru se orientují na historii), za jediný či hlavní pramen poznání považují intuici, prožívání, bezprostřední zření ap.

o       za inspirátory filozofie života lze považovat především F. Nietzscheho a A. Schopenhauera, mezi hlavní představitele patří H. Bergson, M. Blondel, W. Dilthey, H. Driesch, E. Spranger, T. Lessing a další

webzdarma.cz