Fenomenologie, Hermeneutika

 

Fenomenologie

v     z řeckého phainomenon - jev, logos - řeč, nauka

v     a) filozofická nauka o fenoménech; popisné zkoumání souboru jevů

o       u I. Kanta nauka o empirických jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě, chápaných někdy jako noumen

o       G. W. F. Hegel pojímal fenomenologii jako nauku o formách a stupních vývoje ducha

v     b) významný filozofický směr spjatý zejm. s dílem E. Husserla a jeho žáků

o       východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět „k věcem samým“ (viz též esence), jak se ukazují pohledu, který není vázán žádným nekriticky přejímaným výkladem či předchozím porozuměním

o       místo neplodných gnozeologických spekulací je třeba se zabývat tím, co je nepochybně dáno v našem vědomí, tedy tím, co je fenomén (viz též fenomenon)

v     v tomto smyslu je fenomenologie kritikou pozitivismu a historismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého

v     metodou fenomenologie je jednak postupné očišťování konkrétního vědomí (od vyřazení, “uzávorkování” teze o existenci světa až po redukci všech konkrétních a individuálních prožitků „já“), jednak názorné uchopování prožitků transcendentálního vědomí

v     důležitým momentem fenomenologie je systematická analýza základních struktur světa žité zkušenosti ( německy Lebenswelt - „přirozený svět“) jako poslední půdy, dávající smysl všem dalším aktivitám (od běžného porozumění světu až k jeho vědeckým výkladům)

v     Husserl podal jen základní nárys problematiky ontologie přirozeného světa, dále ji rozpracovávali zejm. J. Patočka a M. Merleau-Ponty

v     fenomenologické hnutí prošlo několika fázemi, od deskriptivní fenomenologie, aplikované na psychologii, sociologii, právo či estetiku, až k fenomenologii jako univerzálnímu zamyšlení nad evropským ideálem vědění

v     fenomenologii dále rozvíjeli (popř. z ní vycházeli) E. Fink, M. Scheller, R. Ingarden, M. Heidegger aj.

v     v českém prostředí působil na fenomenologii orientovaný Cercle philosophique de Prague

v     též ideace, epoché, intencionalita, škola mnichovsko-göttingenská, M. Farber, fenomenologie náboženství, noema, noesis

 

Husserl Edmund, * 18. 4. 1859, † 27. 4. 1938

v     německý filozof (narozený v Prostějově)

v     zakladatel fenomenologie. Působil v Göttingen a ve Freiburgu

v     první odborné práce se zabývaly matematikou, od níž přešel k psychologicky orientované analýze pojmu čísla (Philosophie der Arithmetik – Filozofie aritmetiky), od roku 1895 však psychologismus kritizoval (Logische Untersuchungen – Logická zkoumání)

v     úsilím studovat to, co (a jak) se nám jeví společně s průvodními aktivitami našeho vědomí, směřoval k poznání smyslu věcí pro nás

v     fenomenologii se snažil vybudovat jako přísnou vědu, která by byla schopna poskytnout ostatním vědám metodický základ

v     usiloval o filozofii, která nezávisí na speciálních vědách a je schopna budovat na teoreticko-metodologických základech, jež si sama zaručuje

v     důležitým momentem je teze o intencionalitě vědomí (každému aktu vědomí čili každému prožitku odpovídá určitá předmětnost; myšlení je vždy myšlením něčeho)- Husserl se domníval, že dalšími operacemi s fenomény (ideace, fenomenologická redukce) se lze dobrat esence věci samé (eidos)

v     jeho fenomenologie se utvářela z původní fenomenologické psychologie v transcendentální fenomenologii, která se soutředila na problematiku čistého Já jako nositele fenomenologických analýz

v     Husserl, který své výsledky neustále přepracovával, nakonec došel k neredukovatelnosti druhého člověka na fenomén a ve svém průzkumu intersubjektivity nahradil zření podstat vcítěním

v     následující výzkum přirozeného světa (Lebenswelt) ho pak přivedl ke kritice moderní vědy

v     na Husserla navazovali E. Fink, R. Ingarden, L. Landgrebe, existencialisté, M. Merleau-Ponty, M. Heidegger, J. Patočka aj.

v     dále z díla: Philosophie als strenge Wissenschaft (Filozofie jako přísná věda), Ideen zu einer reinen Phänomenologie (Ideje k čisté fenomenologii), Karteziánské meditace, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie

 

Scheler [šéler] Max, * 22. 8. 1874, † 19. 5. 1928

v     německý filozof a sociolog

v     významný představitel fenomenologicky orientovaného myšlení

v     spolu s H. Plessnerem považován za zakladatele antropologie filozofické

v     fenomenologii aplikoval jako metodu v nejrůznějších oblastech věd o člověku, byť Husserlovo pojetí nikdy plně nepřijímal

v     v sociologii rozlišil trojí typ vědění (vědění pro panování, vědění vzdělávající a vědění spásné) a podal základy filozofické antropologie jako cesty k metafyzice

v     jeho nejvýznamnějším filozofickým dílem z této doby je pojednání o etice Der Formalismus in der Ethik und die materiale Wertetik (Formalismus v etice a materiální etika hodnot), v němž vyšel z kritiky I. Kanta, který nerozlišuje statky a hodnoty, etický formalismus je nepřijatelný, protože kvality hodnot jsou ideální objekty

v     na rozdíl od Kantova formalismu zdůrazňuje Scheler funkci emocí, které nás poutají k materiálním hodnotám

v     rozhodující pro etické jednání je hodnota, kterou se člověk snaží prakticky uskutečnit a která je esenciální povahy, tedy nezávislá na čase

v     hodnoty tvoří autonomní oblast bytí, vrcholem jejich hierarchické struktury jsou hodnoty personální

v     zabýval se analýzou emocí (pocitu lásky a nenávisti, studu, resentimentu), přísně rozlišil vitální a duchovní hodnoty

v     završením personálního světa lidí je společenství navzájem spolu solidárních jedinců

v     mnoho pozornosti věnoval fenoménu lásky jako tvořivého citu, který otevírá prostor, v němž se druhá bytost může rozvíjet ve své pravé povaze: láska je princip duchovní komunikace (Řád lásky)

v     za základ svého pojetí antropologie považoval charakteristiku lidského místa v kosmu a popis nutné cesty přírody k člověku jako bytosti, která ovládá své životní síly a překonává všechny předchozí vývojové fáze (Místo člověka v kosmu)

 

Hermeneutika

v     z řeckého hermeneuein - objasňovat, tlumočit

v     filozofická nauka o výkladu (interpretaci) a rozumění textům

v     vznikla v pozdní antice v Alexandrii jako umění výkladu řeckých klasiků, mýtů a bible (viz též hermeneutika biblická)

Ø      hermeneutika biblická

§         disciplína poskytující pravidla zjišťování významů biblického textu především na základě lingvistického a historického výkladu

§         noematika probírá různé významové vrstvy

§         heuristika identifikuje významy v textu

§         proforistika poskytuje zásady užití významů

§         někteří autoři též pokládají za úkol hermeneutiky biblické pochopit smysl textu v současném kontextu

Ø      hermeneutika právní

§         obor právní vědy, který usiluje na základě obecné hermeneutické metodologie o porozumění právu jako celku, právním normám a pravidlům

v     moderní hermeneutika zdůrazňuje význam souvislosti textu (kontextu i situace) a předchozího porozumění, s nímž vykladač už k textu přistupuje, např. na základě tradic, znalostí a výchovy

v     v této souvislosti byl formulován tzv. hermeneutický kruh: části (textu) lze porozumět jen z celkové souvislosti, celkovou souvislost lze pochopit jen porozuměním částí

v     u F. D. E. Schleiermachera, J. G. Droysena či W. Diltheye je zdůrazněno rozumění jako základní prvek metody duchovní věd a jako jejich odlišnost od přírodovědecké metody vysvětlení

Ø      Schleiermacher [šlajermachr] Friedrich Daniel Ernst, * 21. 11. 1768, † 12. 2. 1834

§         německý protestantský filozof a filolog

§          přizpůsobit duchu německé klasické filozofie

§         vycházel z principu jednoty bytí a myšlení (tzv. princip identity) a spojoval ideje Kantovy, Fichtovy, Schellingovy a Jacobiho do romantické filozofie náboženství, zdůrazňující senzualistické a citové prožitky

§         pokračoval v kritice bible, započaté B. Spinozou

§         názorem, že původní smysl textů lze rekonstruovat cestou vhledu do okolností jejich vzniku, ovlivnil další vývoj hermeneutiky

§         značně zapůsobil na teologické myšlení 19. a zač. 20. stol. (R. Otto, E. Rádl)

Ø      Droysen [drojzn] Johann Gustav, * 6. 7. 1808, † 19. 6. 1884

§         německý historik; profesor na univerzitě v Kielu, Jeně a Berlíně

§         zakladatel tzv. pruské historické školy

§         autor Geschichte der preussischen Politik (Dějiny pruské politiky), Geschichte der Hellenismus (Dějiny helénismu)

§         významné přednášky k metodologii historiografie

Ø      Dilthey [dyltaj] Wilhelm, * 19. 11. 1833, † 1. 10. 1911

§         německý filozof; představitel filozofického života

§         logicky a gnozeologicky založil duchovědy (humanitní vědy, zejm. historické)

§         jejich specifičnost nespočívá ve vysvětlování reality (jako u přírodních věd), nýbrž v porozumění jedinečnosti a neopakovatelnosti historického dění pomocí vciťování se a znovuprožívání

§         duchovědné bádání připomíná uměleckou tvorbu, porozumění skutečnosti lze dosáhnout pouze využitím všech duchovních schopností člověka

§         ke konci života doplnil psychologickou metodu vciťování se hermeneutikou

§         hlavní dílo: Einleitung in die Geschichtswissenschaften (Úvod do vědy duchovní)

v     M. Heidegger považoval hermeneutiku za ústřední fenomenologickou metodu, která interpretuje předreflexivní rozumění bytí

Ø      Heidegger [hajdegr] Martin, * 26. 9. 1889, † 26. 5. 1976

§         německý filozof; jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní ontologie

§         zpočátku působil na univerzitě v Marburgu, poté na freiburské univerzitě, kde byl v roce 1933 zvolen rektorem (krátce členem NSDAP); záhy odešel do ústraní

§         ovlivněn Husserlovou fenomenologií, na jejímž základě vypracoval zcela samostatnou filozofii bytí

§         usiloval o „překonání zapomenutosti bytí“ v západní filozofii, které se projevilo ztotožněním bytí a jsoucna

§         cestou k novému pojetí bytí je „fundamentální ontologie“, vypracovaná v díle Bytí a čas

§         má-li být ontologie možná, musí se napřed ujistit o tom, že bytí je někde zpřístupněno

§         tento přístup k bytí je dán ve způsobu bytí lidské existence (označené jako „Dasein“, pobyt)

§         dasein ví o svém bytí a jde mu o toto bytí samo, protože má schopnost vztahovat se ke své smrti, k možnosti svého konce, tedy ke své konečnosti

§         v rámci analýzy existence podal popis základních momentů struktury lidského způsobu bytí, tzv. existenciálií, na něž navázal existencialismus

§         svůj raný projekt ontologie však nezavršil a zhruba od 30. let se soustředil na vztah bytí a nicoty (Co je metafyzika ?) a na originální pojetí pravdy (viz též alétheia) jako neskrytosti (O bytnosti pravdy)

§         za východisko otázky smyslu bytí již nepovažoval výlučně lidskou existenci, nýbrž bytí chápal jako význačně dějinné; čas je myšlen jako rozměr dějinně se odhalující pravdy bytí a člověk ve svém vztahu ke světu je chápán jako ten, kdo je schopen tuto pravdu vyslovovat

§         Heideggerova filozofie se vyznačuje působivým, i když obtížně přeložitelným jazykem a hlubokou, často až básnickou spekulací (zejména v pozdním díle)

§         další díla: Věc, Co je filosofie, Nietzsche

v     podle jeho následníka H. G. Gadamera porozumět nějakému mínění (textu) znamená porozumět otázce, na níž je odpovědí

Ø      Gadamer [gadamr] Hans Georg, * 11. 2. 1900

§         německý filozof; spolutvůrce moderní hermeneutiky

§         ovlivněn zejm. M. Heideggerem, navazoval též na W. Diltheye a E. Husserla

§         hermeneutiku klade do souvislosti s lidskou existencí; ta je vysvětlována z řeči (textu) jako z univerzálního prostředku našeho setkávání se jsoucím

§         předpokladem každého rozumění je předjímání celkového smyslu (tzv. předvědění, předporozumění)

§         toto předporozumění tvoří nutný rámec každého výkladu a implikuje nejen nemožnost zbavit se předsudků, ale i jejich užitečnost

§         Gadamer klade důraz na dějinný moment rozumění

§         tradice je podle něho nevyčerpatelná, protože každá generace začíná znovu, a to, co je tradováno, ukazuje v nových situacích nové významové aspekty: v setkávání s texty se stále rodí nové otázky, tedy i nové odpovědi

§         hlavní dílo: Wahrheit und Methode (Pravda a metoda, 1960

v     smysl textu se tak ukazuje jako společné dílo jeho autora a interpreta, ovlivněné jejich předsudky

 

Filozofie bytí, existence, Postmoderna

 

Existencialismus, filozofie existence

v     filozofický směr vzniklý po 1. světové válce v Německu a rozšířený (zejména francouzskými představiteli) po 2. světové válce ve všech západních zemích

v     navazuje např. na F. Nietzscheho (neuchopitelnost posledních základů života), S. Kierkegaarda (vymezení existence jako vztahu k sobě, analýza úzkosti), E. Husserla (fenomenologická metoda) a M. Heideggera (existenciální analýza lidského pobytu; Heidegger sám se nepokládal za existencialistu)

v     významně ovlivněn i literaturou (F. M. Dostojevskij, F. Kafka aj.)

Ø      různé formy existencialismu mají vesměs společné:

Ø      existence je přiznávána pouze člověku

Ø      existence je vždy pouze individuální existencí, která je vlastní jednotlivci a kterou nelze odvozovat z ničeho vyššího

Ø      na rozdíl od věci, chápané jako substance s pevně stanovenou podstatou, se člověk teprve musí učinit tím, čím je

Ø      člověk je sám sobě projektem, nelze jej uchopit a interpretovat věcnými kategoriemi

Ø      zdůrazněna je jeho aktivita a bytostná svoboda a s ní spojená absolutní odpovědnost za rozhodování a konání

Ø      existence je spjata s časovostí, je bytím v čase; analýza času je pro existencialismus velmi důležitá

Ø      i když se existencialismus zaměřuje na jednotlivce, neizoluje jej od druhých; lidské bytí ve světě je vždy bytím s jinými

Ø      důraz též kladen na zkoumání lidské svobody v dějinách

Ø      důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejvíce uvědomuje sám sebe: úzkost, vztah ke smrti, nesnesitelnost svobody u J.-P. Sartra, nezbytnost rozhodovat se v dvojznačných situacích u M. Merleau-Pontyho, absurdita a problém sebevraždy u A. Camuse, poslední nemožnost završení jakéhokoli projektu u K. Jasperse

v     existencialismus zprostředkoval filozofii nové způsoby vyjadřování (mnozí představitelé psali romány, divadelní hry či eseje, např. J.-P. Sarte, A. Camus, S. de Beauvoirová), zproblematizoval objektivismus tradiční antropologie a provokativním způsobem reagoval i na konkrétní společenskou situaci (zvláště J.-P. Sartre)

v     v 50. a 60. letech módní filozofie, odpovídající životnímu pocitu generací prošlých válkou

v     její zpopularizování často vedlo k zploštění a zjednodušení

 

v     Jaspers [jasprs] Karl, * 23. 2. 1883, † 26. 2. 1969

Ø      německý filozof a psychiatr; představitel existencialismu

Ø      ovlivněn E. Husserlem, W. Diltheyem, M. Weberem a S. Kierkegaardem

Ø      svou filozofii lidské existence shrnul v trojsvazkovém díle Philosophie (Filozofie), v němž podal vlastní pojetí existenciální filozofie jako myšlení překračujícího hranice věcného (pozitivistického) vědění

Ø      existence je věčná neuspokojenost, protože ustavičně přesahuje samu sebe k absolutnímu bytí

Ø      Jaspers klade důraz na hraniční prožitky existence (vědomí rozpornosti vědeckého poznání, úzkost před smrtí, vědomí posledního ztroskotání všech našich projektů), v nichž člověk objevuje sám sebe a nahlíží, že poslední rozhodnutí je v jeho rukou, tedy uvědomuje si svobodu, která je vždy svobodou v dané situaci; přesto však všechna svobodná rozhodnutí člověka zavazují

Ø      význam filozofického myšlení záleží především v apelu na svobodu být sebou

Ø      významné jsou i Jaspersovy příspěvky k politické filozofii i jeho postoje k aktuálním společenským problémům (Otázka viny) či knihy diagnostikující svět 20. stol. ze širší perspektivy (Die Atombombe und die Zukunft des Menschen – Atomová bomba a budoucnost člověka, Die geistige Situation der Zeit – O původu a cíli dějin

 

Lipps Hans, * 1889, † 1941

v     německý filozof

v     ovlivněn fenomenologií

v     zabýval se teorií poznání, logikou a filozofií jazyka

 

Bloch [blok] Ernst, * 8. 7. 1885, † 4. 8. 1977

v     německý filozof

v     vyšel z marxistické dialektiky, kterou podrobil revizi návratem k Aristotelovi a Hegelovi

v     inspirován eschatologickými teoriemi vypracoval tzv. filozofii naděje (Prinzip Hoffnung Princip naděje), jejímž cílem je probouzet smysl pro nehotové, ještě neuvědomované a pouze potenciální (přihlíží rovněž k imaginaci a snění)

v     svou filozofii chápal jako protiváhu postupujícího procesu zvěcňování

 

Abbagnano [abaňáno] Nicola, * 15. 7. 1901, † 1990

v     italský filozof; představitel existencialismu

v     odmítal determinovanost lidské existence, jako tomu podle něj bylo i u Heideggera (závislost na nicotě) a u Jasperse (závislost na bytí), neboť taková pojetí omezují existenciální volbu na to, co již bylo rozhodnuto a zvoleno

v     za podstatný znak existence považoval svobodnou volbu možností sebeuskutečňování

v     své stanovisko nazýval strukturálním nebo substanciálním existencialismem

v     z díla: Introduzione dell’esistenzialismo (Úvod do existencialismu), Possibilita e liberta (Možnost a svoboda)

 

Postmoderna

v     postmodernismus – evropský myšlenkový směr poslední třetiny 20. stol.

v     zaměřen proti doposud převládající (moderní; též moderna) koncepci jediné pravdy a jediného cíle

v     usiluje o alternativnost lidských přístupů ke světu, odmítá vizi intelektuální a kulturní nadřazenosti západní civilizace i nadřazenost racionality v procesu poznání

v     základním požadavkem je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění

v     zpochybňován je optimismus historického vývoje západní civilizace i pojetí dějin jako postupného překonávání dřívějších fází

v     v užším smyslu se postmodernou rozumí filozofie postmoderní a postmoderní umění

v     hledání alternativních cest v různých oborech lidské činnosti postmodernu spojuje s hnutím New Age

Filozofie postmoderní

v     různorodé proudy filozofického myšlení poslední třetiny 20. stol.

v     součást širokého proudu postmoderny

v     charakterizuje ji přesvědčení, že dosavadní (moderní) filozofické koncepce, vysvětlující svět z jednoho principu, neuspokojují; odmítány jsou cíle moderny, její úsilí po novosti, originalitě a vůdčím postavení

v     zájem se obrací k pluralitě a vícealternativnosti, opuštěna je idea jednotného lidstva postupujícího v dějinách k jednomu cíli (odmítnutí velkých ideologií), rehabilitovány jsou i mimoracionální poznávací postupy

v     za hlavní představitele jsou považováni J. F. Lyotard a G. Vattimo, dále s filozofií postmoderní souvisí M. Foucault, J. Derrida, v českém prostředí V. Bělohradský a jiní

 

New Age [njú ejdž]

v     nový věk; hnutí usilující o odlišné prožívání skutečnosti oproti racionálně kauzálnímu a účelovému přístupu klasické vědy a filozofie

v     podle astrologické symboliky přicházející nový věk Vodnáře vystřídá éru západní civilizace vyrostlé na patriarchálním křesťanství (věk Ryb)

v     New Age byl původně reprezentován (v 70. letech 20. stol., nejprve v USA) předními fyziky, biology a dalšími vědci, kteří se inspirovali starými esoterními a mystickými systémy

v     v současnosti New Age charakterizuje všeobecný zájem o „nesoutěživé“ formy života, o jeho „novou kvalitu“, o alternativní hodnoty

v     New Age spojuje odlehlé oblasti: nejnovější poznatky vědy i hermetické nauky staré tisíce let; tradice Orientu, raného křesťanství i jiných kulturních okruhů (šamanismus ap.)

v     rozvíjí se skupinová terapie, vzniká New Age umění, např. relaxační a meditativní hudba atd.

v     často se však v New Age objevují pokleslé formy okultismu, nekritické iracionálno, pragmatismus a komerční zájmy

v     též esoterismus

 

Lyotard [lijotár] Jean-François, * 10. 8. 1924, † 21. 4. 1998

v     francouzský filozof

v     přední představitel postmoderní filozofie

v     podle Lyotarda se dosud civilizace snažila sama sebe legitimovat a vysvětlit pomocí určitých příběhů (metanarací, mýtů) a vyprávění, které ukazovaly vznik a smysl kultury a dávaly jí jednotný ráz

v     později tuto úlohu převzala racionální věda, sjednocující kulturu tím, že se dovolává univerzálního rozumu

v     plodem racionality (osvícenství) byla idea pokroku

v     pro postmoderní dobu však tyto metanarace ztratily přesvědčivost, neboť se ztratila i přesvědčivost velkých hrdinů a velkých cílů

v     velkou ideovou jednotu vystřídala pluralita

v     z díla: O postmodernismu

 

Vattimo [vatýmo] Gianni, * 1936

v     italský filozof; představitel postmoderního myšlení

v     významný interpret F. Nietzscheho a M. Heideggera

v     jeho filozofie je pokusem pochopit metafyziku a moderní nihilismus

v     hlavní dílo: La fine della modernità (Konec moderní doby)

 

Foucault [fuko] Michel, * 15. 10. 1926, † 25. 6. 1984

v     francouzský filozof, historik, teoretik vědy a kultury; profesor na College de France

v     od roku 1970 často hostoval na univerzitách v USA

v     během studií se zabýval filozofií, psychologií a psychiatrií

v     tématem práce Dějiny šílenství je vztah rozumu k tomu, co je vzhledem k němu jiné a čím je vymezen

v     podává historickou analýzu různých podob nerozumu

v     v Archéologie du savoir (Archeologie vědění) ukazuje význam toho, jak se mění historický diskurz

v     zavedl pojem epistéma (epistémé) jako výraz dominantní struktury vztahů, která řídí formy vědění v dané době; dějiny vědění chápal jako diskontinuitní

v     nejde mu při tom o klasifikaci historie, ale o rozchod s tradicí jiné epochy

v     pod vlivem F. Nietzscheho přešel ke zkoumání vývoje vůle k vědění a vývoje moderního pojmu subjektu a individuality (analyzuje systém trestního práva a fenomén sexuality)

v     předmětem analýzy se stávají komplexní vztahy moci a vědění, politické technologie ovládání

v     moc chápal v protikladu k tradičním výkladům jako decentralizovanou či rozptýlenou ve společnosti a při její analýze podával originální výklad lidské tělesnosti

v     hlavní díla: Surveiller et punir. Naissance de la prison (Dohlížet a trestat. Zrod vězení, 1975), Dějiny sexuality, Slova a věci (1966)

 

Derrida [derida] Jacques, * 15. 7. 1930

v     francouzský filozof

v     spoluzakladatel (1983) a první ředitel Collège International de Philosophie, spoluzakladatel Asociace J. Husa

v     vyšel z filozofické analýzy Husserlovy fenomenologie, strukturalismu a Heideggerovy destrukce dějin ontologie, na kterou navazuje svým programem dekonstrukce

v     dekonstrukci chápe jako kritické čtení filozofických textů jako systému, jenž je tradičně budován na určitých významových protikladech (např. příroda – společnost, přítomnost – nepřítomnost, označující – označované ap.)

v     ukazuje, že jeden z protikladů je vždy privilegován na úkor druhého, což je neodůvodnitelné, protože privilegovaný termín je utvářen termínem potlačeným

v     Derridova dekonstrukce (viz též dekonstruktivismus) chce překračovat hranice filozofického diskursu, inspiruje se různými nemetafyzickými vzory (od židovského myšlení až po současné umění a architekturu) a její vliv je patrný zvláště v literární vědě

v     z díla: De la grammatologie (O gramatologii), La voix et le phénomène (Hlas a fenomén)